Je to tu. Po skoro čtyřech letech jsem se objednala
k zubaři, protože mi vypadla plomba. Naposled, kdy sem byla u zubaře, jsem
ještě bydlela v Budějcích a zapřísáhla jsem se, že k tý mordijáně
víckrát nevkročim. Že nepůjdu k žádnýmu zubaři, dokud nebudou dělat
celkovou narkózu. A Jelikož doba jde dopředu opravdu rychle, už na vošce jsem
objevila pár zubařů, který dávají rajskej plyn, ale bylo to šíleně drahý a pár
lidí mě od toho děsilo, že je to nebezpečný a já sem jim to jako poseroutek
věřila. Pár let uplynulo a já se tedy konečně rozhodla, že zubaře navštívím, už
kvůli tý ďuzně, která začíná pekelně bolet.
Vybrala jsem si tedy zubaře, kterej nejlevněji nabízel
celkovou narkózu. Abych to vysvětlila, když si totiž jen představím, že vcházím
do ordinace, tak se rozbrečim. Regulérně se doma rozbulim a nedej bože, když
moje představa dojde až k vrtačce, to si musim dát na uklidněnou dvě deci.
Histerka já vim, ale nedá se nic dělat. Tak sem si řekla, že když už jsem teď
prakticky dospělá osoba, co si vydělává, investuju do zdraví a zaplatim si teda
to uspání. Představuju si, že mě uspí a ta zubařka(jdu pouze k ženský)
bude tak šikovná, že mi vyvrtá všechny eventuélní kazy, který budu mít. Já se
pak probudím, hezky jí poděkuju, potřeseme si pravicí a já vesele odejdu.
Objednala jsem se na zubařskou kliniku, kde mě vzali za dva
dny a vydala jsem se tam. Cesta trvala přesně hodinu a třináct minut.
V Praze!!! Ťukám si na čelo ještě teď, dokonce jsem si v autobuse, co
jel z Motola, musela koupit u řidiče lístek jako v linkáči. No dobrá. Když
jsem tam přijela, říkala jsem si, jak tam nikdo nebude, kolik asi můžou mít
v takový prdeli pacientů, ale jak mě to vyvedlo z míry, když jsem po
otevření dveří viděla minimálně 20 lidí, který tam šupajdili ze schodů a do
schodů a děkovali a smáli se na sebe krásnýma zdravýma zubama. Parchanti. Na
recepci byla milá babka, která mi sdělila, at jen chvilku vydržim. Posadila
jsem se na židličku a pozorovala, jak postupně z každých dveří vcházejí
lidi a jdou platit na recepci. Pěkná rejže tahleta zubařina. Po chvilce se mi představila sestřička, a že
jdeme nahoru na rentgen. Kousla jsem do nějaký tyčky a velký šedý rameno mi
obkroužilo kolem hlavy. Ta sestřička byla sympatická. Milá mladá holka, co si
na nic nehrála. Po další chvilce čekání na židličce si mě zavolali do první
ordinace. Představila se mi zubařka, která byla stoprocentně mladší než
já. Tak nějak zamumlala to jméno, že
jsem jí vůbec nerozuměla. Po dalších pár větách mi došlo, že jsem jí nerozuměla
to jméno, protože je to nejspíš Ruska nebo Ukrajinka. A to je můj problém. Já nerozumím
ani Slovákovi, když mluví, natož Ukrajince. Už jsem se začala potit, protože mi
bylo jasný, že jí odkejvu nějakou proceduru, který nebudu rozumět, a bude to
v pytli. Položila jsem se a už jsem jí koktavým hlasem říkala, že se
hrozně bojim a že možná odejdu. Snažila se mě uklidnit, že si vezme jen
rejpátko a pidi zrcátko a koukne se, jak jsem na tom. Dobře, věřila jsem jí,
ale už jsem si jí v hlavě označila jako necitelnou harpii. Začala
kontrolovat zub a zubem a hlásit sestře takový ty hesla typu: šestka dole
gingivitis, čtyřka vpravo nahoře kaz „na okluzi“ a podobně. Pak došla
k mému malému tajemství, když oznámila sestře: „Osmička vpravo nahoře celá
venku, načež sestřička odpověděla: „kdepak, osmička vpravo nahoře celá
v kosti.“
„Ale kdepak, vždy jí tady celou vidím“
„Já jí ale vidim tady na rentgenu celou ještě v kosti“
„Moment..tři,čtyři,pět,šest,sedm,osm,dev… Slečno, vy máte
devátý zub?
Seškubáním jsem pokývala souhlasně hlavou. Byly z toho
obě srandovně vyjevený. Zjistila jsem to už na základce, je to z toho, že
když mě mamka čekala, tak čekala původně dvojčata a já jsem to druhý dítě
snědla. ,,Vstřebala,, A zub navíc, je dost libovka,protože jiný děti se narodí
s největší pravděpodobností
s ocasem, protože se jim po druhým dítěti vstřebá
páteř.brr..chudáci takový.
No každopádně po kontrole mi zubařka oznámila, že mi díru po
vypadlé plombě zadělá okamžitě. Můj výraz jí dal JASNĚ najevo, že to nepřipadá
v úvahu, a že nejsem psychicky připravená, ale asi ho neviděla, protože už
si začala chystat svoje hejblata a nandavat si roušku a brýle. Ne, ne...v tu
chvíli jsem se zpotila tim nejšílenějším způsobem a dožadovala se injekce.
Jenže jelikož jsem plašil, tak jsem se jí dožadovala zase jen pohledem, což
opět nebylo pochopeno. Stalo seto, co sem si představovala jen
v nejdivočejších snech. Ve chvíli, kdy ta mordijána zapla vrtačku, tak sem
vylítla. Odrazila jsem jí rukou, že odjela i se stoličkou na sestru a já sem
běžela ke dveřím.
„Počkejte, proboha co
to děláte, nebojte se!!!“ křičeli za mnou obě dvě poněkud marně. Byla jsem
naprosto odhodlaná okamžitě zmizet. Připadala jsem si jako v bojovce, protože
mi stačili dva kroky a už sem byla u dveří i s bundou a šálou v ruce. Otevřela
sem dveře ordinace a vyběhla. Tam na mě čekala moje kamarádka židlička a já sem
ji při cestě dolů ze schodů vzala svým kotníkem s sebou. Matně si vybavuju, že
letím ze schodů rukama a obličejem napřed a za mnou rachotí židlička, která se
mlátí o zábradlí. Zbytek znám už jen z vyprávění sestry v Motole.
Po tom mém úžasném extenpóre, kdy jsem se tam prej zkutálela
ze schodů jak švestka, jsem ležela nehybně pod schody. Všichni se ke mně
okamžitě seběhli a začali mě oživovat a zachraňovat mi život. (To určitě, tyhle
zubařský saně) Když zjistili, že jsem v podstatě v pořádku, doktorka
mě okamžitě s pomocí ostatních dopravila do křesla a v mém limbu mi
děravý zub zaplombovala. Mezitím přivolaná sanitka z Motola zkontrolovala
můj zdravotní stav a pro jistotu mě odvezli k nim do nemocnice, kde sem se
probrala,až když mi doktor oznamoval, že mám zlomenou nohu,ale že se nemám čeho
bát, že za chvilku dostanu sádru a půjdu domů.
A tak tu čekám. Před nemocnicí se sádrou až ke koleni, s
berlema a čekám, až si pro mě Martin přijede. Jazykem si kontroluju zadělanou
díru v zubu a jsem fakt dost spokojená a usmívám se. Myslim si, že tohle
sem zvládla na jedničku.
To byl pátek.
