Je to přesně rok, co mě postihla mánie, mít doma několik
srnčích lebek na pěkným vyřezaným prkýnku. Představovala jsem si, jak si tuhle
nádhernou, do bíla vyvařenou lebku dám do koupelny na blankytně modrým prkýnku,
růžovou do kuchyně a žlutou do obejváku. No nádhera v pastelových jemných barvách.
Chápete jo, velký designy. Na internetu jsem viděla i nějaký se třpytkama a v lesklým
červeným nátěru, ale to už je možná až moc. Jelikož je můj děda myslivec a v jeho
domě je takovýhle lebek, stažených lišek, kančích kůží, vycpaných ptáků a
podobných blbin až na půdu, říkala jsem si, že to nebude žádný problém. Už jsem
to v hlavě viděla živě v barvách. Hlavně ta blankytná modrá byla
obzvlášť živá. Zavolala jsem proto dědovi, že bych ráda několik těchto lebek,
domluvili jsme se jakých, na vzhledu prkýnka, na kterým je lebka přidělaná a
všech detailech a já si spokojeně čekala na svůj dáreček žejo. Čekání a
připomínání se protahovalo tak dlouho, až jsem na tohle velký umění zapomněla.
Když jsem přijela po nějakém půlroce do Budějc, mamka mě hned nadšeně volala do
pokoje, že mi děda něco poslal. Tak já tam nadšeně letim jako malý dítě na
klouzačku, ani se nezuju, abych zjistila, že mi děda poslal jedno dřevěný
prkýnko. JEDNO. HOLÝ. Jen samotný prkýnko.
„Co to je? A kde je ta hlava? A jenom jedno? Vždyť jsme se
domlouvali na třech. Dyť tohle je v podstatě jen šestina naší domluvy.“
Mamka chudák očekávajíc držkovku(v naší rodině je
držkovka výraz pro to, když vás chce někdo seřvat a víte, že už tomu
nezabráníte) už klopila hlavu a věděla, že mě ornamentálně vyřezaný prkýnko s dubama
evidentně nenadchlo. A to měla teda pravdu. No, nenápadně jsem strčila prkýnko
k tátovi do skříně, protože jsem věděla, že ho to popudí. Když už nic, tak
mi zbyl aspoň pubertální fórek. Hihi.
Na prkýnko jsem časem zapomněla a teď o víkendu za mnou naši
přijeli do Prahy na návštěvu. Jakej byl můj šok, když z tašky nevyndali
nic jiného, než na první pohled krásnou, do bíla vyvařenou srnčí lebku! No
paráda, aspoň jedna, to je skvělý.
Moment! „ Ty mami….“ (mamka už jasně větřila průser)
„Co to je?“
„ Úhon“ jen zašeptala mamka tiše
„Cože? Dyť má jen jeden paroh!!! A jak se to přidělává na to
prkýnko? A tady zespoda je to ještě ke všemu nějaký počmáraný zeleným liháčem,
co to tu je? Úhon Novohradské hory. No mami!?“
„ No…úhon no. Chápej, děda ti nemůže dát nějakou výstavní,
to se musí evidovat, Leničko.“
„A to je mi divný, že doma má třicet hezkejch a já dostanu
zrovna tu bez parohu.“
„ To mě tady taky“, zastal se mě táta pod fousy.
„ No tak uka, já si jí vystavim. Máte to prkýnko?“
Můžu Vám říct, že kamenější výraz v obou jejich tvářích
jsem v životě neviděla.
„ Jako na smrt!! Vopravdu jako na smrt, čestný slovo,“
dušoval se táta, držíc se čestně za srdce ještě z přísahy.
„Dobře.“ Jen jsem si
oddechla a věděla jsem, že za míň než rok, se lebka s prkýnkem s dubama
určitě nesetká.
Večer mě napadlo, že když už na obláčku viset nebude, mohla
bych pod ní dát aspoň svíčku, že by to byl nádhernej svícen. A taky, že byl.
Prvních pár vteřin, než to celý chytlo a zasmrdělo to celej byt.
A taky tu sedí na poličce a kouká na mě. S ohořelým spodkem.
Budu jí říkat Laura.
