Tohle můžu vyprávět jen já, protože jenom já znám SKUTEČNOU a PRAVDIVOU verzi, jak to tenkrát bylo a ostatní pohledy na tento unikátní výlet jsou snůška lží.
Od patnácti let jezdím s babičkou každého půl roku na blešák do Rakouska. Kdo je z Budějc či jižních Čech a ví o tomhle úžasným místě kousek od Linze mi dá za pravdu, že je to nekonečnej ráj skvostů a pokladů za pár korun. Když jsem tam byla poprvý, měla sem s sebou dvacet euro, jarní bundu a v autobuse mě babička učila větu Wie viel kostet. Byl březen, pět ráno, abysme tam jako správný Češi byli první žejo! a já mrzla a dala zavděk babičky svačinou, což byl chleba s máslem a s taveňákem. Do dneška nezapomenu na okamžik, kdy autobus zastavil a všechny ženský se rázem proměnily v harpije, rvaly se ke dveřím a vlály za nima jen ty odporný, umělý, červeno-modrý polský tašky.( který by se mimochodem měli někde vybírat, aby se některejm lidem dal už konečně najevo konec komunismu).
I přes zmrzlý ruce a nohy jsme nakonec koupily milion skvělej věcí, kabelky, šperky, doplňky do bytu, oblečení a spoustu jiných POTŘEBNÝCH věcí.
Postupem času jsem si vypozorovala, že je nejlepší jezdit na blešák po Vánocích, protože se tam nachází nepřeberné množství nechtěných vánočních dárků, který tam prodávaj mladý holky za rozumný peníze. A tady to začíná.
Jelikož jsem o blešáku vyprávěla každýho půl roku a všechny štvala kabelkama Bershka za euro, přemluvily mě nakonec holky ke společné návštěvě této oázy. Přijely sme s Maruškou a Leibli do Budějc, daly si dvě píva a šly sme spát v osm večer, protože se pořád vyjíždí v půl třetí ráno. I přes upozornění zimy, přijely obě dvě vyfešákovaný jak zlatý jara, takže sem jim musela vnutit zimní bundy po mámě. A jak mi pak děkovali.(v duchu). Hned jak sme přijely, tak mě to pohltilo. Mám totiž dar, vidět ty největší poklady i přes mých šest dioptrií. Stačí letmej pohled doleva a vidim za plyšovým medvědem červený conversky třicetosm a půlky, který se krásně uhádaj za tři eura. Největší štětí bylo, že máme s holkama každá jinak velkou nohu a nedošlo k hádkám, nedejbože ke rvačkám. Co si budem povídat žejo. Procházely sme si blešák, kterej se nachází na podzemním parkovišti obchoďáku a v klídečku sme si nakupovaly. Pak ale holky začaly pomalu kritizovat moje úlovky a přestávalo se mi to líbit. Nemohla sem si koupit obrázek pláže ani metrovej porcelánovej hrneček s puntíkama, alias obří květník na fikus. Můžu říct, že když mi zakázaly koupit druhej obrázek pláže, zapřísahala sem se, že už je NIKDY nikam nevezmu. Pro dobrotu na žebrotu. Maruška si vyhlídla pěknej malinkatej hrneček. Hned sem se tam přihrnula a říkám jí, že je super boží, pro novinářku na malý kapučínko jak dělanej. Aktivně se ptám kolik stojí a rázně jí vysvětluju, že za dvě eura ho musí vzít. S mírnými rozpaky řekla ano a my sme jen pozorovaly, jak paní balí ten krásnej hrnček i s podšálkem a do krabice, kde je dalších pět mini hrníčků a mini podšálků na mini kapučínka. ,,Uvidíš, až si někoho pozveš, třeba mamku, jak to ocení.,, Ovšem Maruška, táhnoucí krabici s hrnkama, tak optimistická nebyla. Další výbornej kup se mi poved s Leibli. Nenápadně si šla(myslim, že mi utíkala) a najednou se očkem mrkla po takový železný polici, která vypadala jak šnek. Hele na zeď jo, na knížky, na cédéčka, na malou kytičku..perfektní věc! Vyhandlovala sem jí cenu tři eura a už si nesla železnej kruh metr a půl na rameni. A myslíte, že mi poděkovala? Neřekla nic a tvářila se jako vrah. Nevděk. Čistej nevděk. Dokonce sem jí načapala, jak se ho venku snaží prodat jiným lidem za pět euro! Největší poklad ovšem čekal na mě. Už jsme byly na odchodu, když v tom se mi to zaseklo v koutku oka. Volalo mě to jako Jumanji, skoro mi bušilo srdce. U malýho stolku haraburdím, jsem viděla kousíček kulatého předmětu. Vyhrábla jsem ho z pod knížek a hraček a byl to on. Mayský kalendář. Tmavě zelenej a na sichr pravej. Hrozně mě k sobě táhnul. Někde vzadu jsem slyšela pomluvy jako ,,Léňo to je vrchol kýče!´´ale já vyndala dvě eura a nesla si oslavně klenot před sebou. Výlet jsme zakončily kari wurstem a jely sme domů.
V Praze jsme se mezi kamarády chlubily úlovky a hodně rychle se začaly šířit fámy, že jsem hrabna, sběratelská bába, kýčař, a že se mnou nikdo nechce bydlet, protože se bojí mých pokladů. Amatéři. Už nikdy s sebou nikoho nevemu a za Mayským kalendářem v tmavě zelené barvě si pevně stojím dodnes, Ačkoliv jsem ho nechala v Budějcích u rodičů, a když jsem tak pak přijela, už tam nebyl. Ale voni budou všichni čumět, až se Mayové jednou vrátí a vyberou si mě za princeznu, protože jsem jim byla jediná věrná a zachránila jejich kalendář z propadliště krámů.
pondělí 25. července 2016
středa 6. července 2016
Můj život s Leibli
Tak se měl původně jmenovat tenhle blog, protože tahle holka, tahle treperenda, tohle úžasný a nejkreativnější stvoření mě dostalo od začátku našeho přátelství do tolika prekérních, ale super vtipných situací, že by se jí to tu mělo věnovat. Poznaly jsme se na vošce a během chvilky jsme já, Maruška a Leibli vytvořily partu, kterou máme dodnes a sem za to moc ráda. Trošku sem se bála, že to po absolutoriích skončí, jako na střední. Nevim jak vám, ale mně přátelství ze základky ani ze střední nevydrželo. Takovýto hospodský od Kaťáků: Ahooj, rád tě vidim, jak je? To tam je pořád,ale to je taky vše. Člověk se prostě tady mění neuvěřitelnou rychlostí.
Ale teď je dva roky po škole a my zase sedíme v Kotvě, pijem pivo, slavíme Marušky 25. narozeniny, smějem se bejvalejm spolužákům, plánujem vodu (na který sem v životě nebyla a stejně mi to bohatě stačí) a jedem dál jak vítr. Asi byste měli vědět, že v naší partě je Maruška ta prudce inteligentní a nejlíp to umí s chlapama, Leibli je ta tvořivá, kreativní, která má nejšílenější nápady a já jsem ten roztomilej diblos, nejblbějc vidim a jsem něco mezi nima. Jo a ještě jsem nejstarší a mám nejvíc tetování, ale nějakou úctu k věku a moudrosti jsem od holek teda nezaznamenala. Když mi bylo 25, slavila to se mnou Leibli dva dny a měla toho dost. Protože já sem známá jako půlnoční kovboj a ať se děje cokoliv, tak na 99% odcházim z hospody vždycky před půlnocí.A tentkrát se to protáhlo a zůstaly jsme do rána v hospodě Nad Viktorkou, jelikož hojně pěstujem lásku k podobnejm čtyřkám a tam mi Leibli dala knížku. Dala mi Hovno hoří od Šabacha, kterej mi paradoxně poslední chyběl do sbírky, protože mi ho někdo ukrad. A ona mi jí dala s krásným věnováním a byl celej popsanej našima příběhama a historkama z mládí.
Takže Dolly, tohle je pro tebe. Pro Vás.
Ale teď je dva roky po škole a my zase sedíme v Kotvě, pijem pivo, slavíme Marušky 25. narozeniny, smějem se bejvalejm spolužákům, plánujem vodu (na který sem v životě nebyla a stejně mi to bohatě stačí) a jedem dál jak vítr. Asi byste měli vědět, že v naší partě je Maruška ta prudce inteligentní a nejlíp to umí s chlapama, Leibli je ta tvořivá, kreativní, která má nejšílenější nápady a já jsem ten roztomilej diblos, nejblbějc vidim a jsem něco mezi nima. Jo a ještě jsem nejstarší a mám nejvíc tetování, ale nějakou úctu k věku a moudrosti jsem od holek teda nezaznamenala. Když mi bylo 25, slavila to se mnou Leibli dva dny a měla toho dost. Protože já sem známá jako půlnoční kovboj a ať se děje cokoliv, tak na 99% odcházim z hospody vždycky před půlnocí.A tentkrát se to protáhlo a zůstaly jsme do rána v hospodě Nad Viktorkou, jelikož hojně pěstujem lásku k podobnejm čtyřkám a tam mi Leibli dala knížku. Dala mi Hovno hoří od Šabacha, kterej mi paradoxně poslední chyběl do sbírky, protože mi ho někdo ukrad. A ona mi jí dala s krásným věnováním a byl celej popsanej našima příběhama a historkama z mládí.
Takže Dolly, tohle je pro tebe. Pro Vás.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)