Můj život s Leibli

Tak se měl původně jmenovat tenhle blog, protože tahle holka, tahle treperenda, tohle úžasný a nejkreativnější stvoření mě dostalo od začátku našeho přátelství do tolika prekérních, ale super vtipných situací, že by se jí to tu mělo věnovat. Poznaly jsme se na vošce a během chvilky jsme já, Maruška a Leibli vytvořily partu, kterou máme dodnes a sem za to moc ráda. Trošku sem se bála, že to po absolutoriích skončí, jako na střední. Nevim jak vám, ale mně přátelství ze základky ani ze střední nevydrželo. Takovýto hospodský od Kaťáků: Ahooj, rád tě vidim, jak je? To tam je pořád,ale to je taky vše. Člověk se prostě tady mění neuvěřitelnou rychlostí.

Ale teď je dva roky po škole a my zase sedíme v Kotvě, pijem pivo, slavíme Marušky 25. narozeniny, smějem se bejvalejm spolužákům, plánujem vodu (na který sem v životě nebyla a stejně mi to bohatě stačí) a jedem dál jak vítr. Asi byste měli vědět, že v naší partě je Maruška ta prudce inteligentní a nejlíp to umí  s chlapama, Leibli je ta tvořivá, kreativní, která má nejšílenější nápady a já jsem ten roztomilej diblos, nejblbějc vidim a jsem něco mezi nima. Jo a ještě jsem nejstarší a mám nejvíc tetování, ale nějakou úctu k věku a moudrosti jsem od holek teda nezaznamenala. Když mi bylo 25, slavila to se mnou Leibli dva dny a měla toho dost. Protože já sem známá jako půlnoční kovboj a ať se děje cokoliv, tak na 99% odcházim z hospody vždycky před půlnocí.A tentkrát se to protáhlo a zůstaly jsme do rána v hospodě Nad Viktorkou, jelikož hojně pěstujem lásku k podobnejm čtyřkám a tam mi Leibli dala knížku. Dala mi Hovno hoří od Šabacha, kterej mi paradoxně poslední chyběl do sbírky, protože mi ho někdo ukrad. A ona mi jí dala s krásným věnováním a byl celej popsanej našima příběhama a historkama z mládí.

Takže Dolly, tohle je pro tebe. Pro Vás.