Poslední hodina

Konej dobro a dobro se ti vrátí. Chovej se k lidem tak, jak chceš, aby se oni chovali k tobě. Pokud budeš na lidi hodný, budou hodní oni na tebe. Konej dobré skutky a vrátí se ti štěstí. Karma. Rozdávej mír a laskavost a tvé srdce se naplní potěšením.

ANI PRDLAJS! Jediný, co totiž v životě platí je, že každej dobrej skutek bude po zásluze potrestán.

Já sem ten typickej hodňous. Pokud to jde, tak vyhovim, přijdu i s chřipkou, pomůžu se stěhováním, ačkoliv jsem vzezřením jemná květina, přispěju, i když mám do kapsy hluboko, přijedu i v kocovině na narozeninou oslavu, olajkuju zásnuby, se kterýma vnitřně nesouhlasím  a zasdílim pokydaný mimino, aby vyhrálo houpačku. Třeba v mojí práci manažerky se to ohromně hodí. Když třeba po někom něco potřebuju, tak než abych mu kazila zábavu, tak jdu a udělám to sama. Vždyť to přece zvládnu.

Pak mě to dostává do šílených situací, kdy lítám uřícená po Praze a scháním bio mátu do práce, kopíruju ceníky pro kolegu z druhýho patra(vždyť mám přece cestu okolo, já ti tam skočim, tovížejo) a doma se lepim s pozvánkama pro klienty, který se stejně nikdy nepoužijou. 

Vždycky, když takhle lítám po městě a něco zařizuju pro někoho, tak si říkám: ,,Dobrodružství začíná za hranicí komfortní zóny." No upřímně řečeno, za hranicí komfortní zóny na mě vždycky čekala tak maximálně chřipka. 

Naposledy to bylo echt dobrodružství. ,,Léňo prosimtě, ty si taková tvořivá duše, prosimtě nepomohla by si mi s jedním článkem? Nebo teda mojí kolegyni Hance, Hanka je hrosně hodná ženská fakt. Jde o to, vyrobit nějakou Velikonoční výzdobu, něco rychlýho, to zvládneš ne? Jo? Tak ty si boží, já to Hance předám a ona se s tebou spojí. Děkuju moc!" Hanička se se mnou spojila a požádala mne o vytvoření nějaké Velikonoční výzdoby, popsání a nafocení postupu. Nádherná práce, na kterou sem se i tešila. ,,Prosimvás do středy.,, Napsala mi v pondělí večer. Pro někoho, kdo pracuje od devíti do půl osmý je dosti obtížné jít se kouknout do tvořivých obchodů a pokoupit pentličky a vajíčka a mašličky, když maj  v tuhle dobu otevřeno tak maximálně v Tescu. 

Nevadí! Vrhla sem se do toho jako drak, že to nějak vymyslim. První věc a upozornění pro vás všechny. V období po Vánocích a daleko před Velikonocema není možný sehnat korpus na věnec. Jak ten polystyrénovej, natož nějakej proutěnej. Jelikož jsem měla pevnou představu  v hlavě, se kterou sem nebyla ochotna hnout, rozhodla sem se korpus vyrobit. Natrhám si někde větve a prostě si ten věnec upletu. V půl devátý večer to bylo výborné rozhodnutí. Cestou domů sem vystoupila na Jiřáku a šla se NENÁPADNĚ porozhlédnout po náměstíčku, že by tam mohli nějaký příjemný keříky být. Celou tuhle mojí lapálii sem sdílela s Martinem.

Vyhlídla sem si epesní křoví, který mělo dokonce už nějaký pupence. Jéžiš to bude mnohem hezčí, to ti pak ten věnec dokonce rozkvete na ty Velikonoce, no to bude nádhera, to se mi povedlo. Nenápadně tam trhám věvičku po větvičce. Jestli tady šlápnu do nějakýho bobku...Trhání nešlo uplně hladce a rvalo mi už tak silně zmrzlé ruce. Ještě sem u toho jak velká frajerka poslouchala empétrojku, takže se mi o každou druhou větev zasekly sluchátka. 

Už mi zbývalo jen pár větví na uši(ano, opravdu sem se rozhodla, že z tich větví upletu zajíce) a najednou světlo. Někdo mi na ten keřík posvítil baterkou. ,,Jé Martí, tys mě tu našel ty si hodn...Dobrý den."

,,Dobrý večer slečno, copak nám to tady děláte?" Svítil na mě policajt baterkou a tvářil se hodně zvláštňě. 

,,No..to je..já tady..To je kvůli tomu, že má Markéta zlomený koleno a já musim bejt v práci dýl, tak sem nestihla jít do obchodu pro věnec, já ho potřebuju udělat pro kamarádku Marušku a její kamarádku Haničku, ona ta Hanička je totiž prej hrozně hodná ženská a zaslouží si, aby jí někdo pomohl s věncem. A mě už zbejvaj jen dvě větvičky na ouška a musim to mít do dneška hotový"

Koukali na mě jak držím větve, který mi postupně popadávali, skutečně sem stála v psím bobku a tekla mi nudle z nosu. 

,,Tak si vemte dvě větve na uši a běžte prosimvás."

Martin mi donesl domu všechny větve, který sem vytrousila na chodbě a u výtahu a ve finále sem byla se svým pleteným zajícem fakt dost spokojená.

Lomikare, lomikare

Asi jako každý psavec mám ráda knížky. I když jako dítě mě to k nim vůbec netáhlo. Měla sem svoje Boříkovi lapálie, Broučky, Neználka na Měsíci a to mi stačilo. Ve výběru dalších knih mi pak utnul tipec seznam povinné školní četby, který byl pravděpodobně pořád ten stejný, který měli moji rodiče. A vypisoval se k němu takzvaný Čtenářský deník. Ten sem vždycky vyplnila tak, že jsem napsala čtyři věty a přes zbytek stránky sem namalovala obrázek. A za jedna. Protože kdo by se čet s Babičkou. A když už mě chytlo něco jako Malostranský povídky nebo Staré Řecké báje a pověsti, tak to bylo v knihovně hnedko vybraklý, babička mi to z nějakýho důvodu nechtěla půjčit a doma sme to neměli.

Naše domácí knihovna je totiž kapitola sama o sobě. Musím naše pochválit, že posledních pár let knihy opravdu poctivě doplňují a čtou. Ale když sem byla malá, skládal se náš výběr z knih Mexiko 68, Hrdina Jágr, Guinessova kniha rekordů, Memento, Domácí lékař, Domácí lékař 2, Domácí lékař milion, kuchařky a pohádky pro mě. A slovníky. Nejvíc mě tam vždycky zajímala knížka My děti ze stanice ZOO. ,,To by mohlo bejt dobrý, jestli je stanice ZOO, kde jsou zvířátka a můžeš vystoupit z autobusu a hrát si s nima." A jak asi většina z nás ví, se zvířátkáma si tam nikdo nehraje. Ta knížka byla taťkovo srdcovka a mě se podařilo jí dvakrát ztratit.

A tak už to s knížkama bejvá žejo. Někomu jí půjčíte a pokud to není charakter, můžete se s ní rovnou rozloučit. Já sem si knihy vždy podepisovala, v lepším případě jsem v nich měla věnování. Vždy jsem tolik apelovala na svoje kamarády, aby mi vraceli moje knížky, že se mi vrátila dvě vydání Ruského týdnu od Ringo Čecha a taky mi dva lidi vrátili Saturnina. Moc vám děkuju kamarádi :)

Nejvíc mě vždycky bavilo, že když si ode mě Evička Lososová na střední půjčila knížku, ta knížka se mi nikdy nevrátila s podpisem ani s věnováním. Evička měla totiž neuvěřitelnej talent tu knížku zničit. Ale prostě tim filmovým způsobem, že jí polila při snídani kakaem, když jí zvedala ze stolu tak jí vyklouzla a spadla mamce do dřezu plnýho vody, a když jí vytahovala z toho dřezu, tak jí vytáhla tak prudce, že jí vyhodila z okna, kde jí přejelo auto. Vždycky mi koupila novou a třeba po půl roce, když se opila, tak se přiznala. Plakala zoufalstvím a já se smála jak divokej blázen.


Každej máme svůj oblíbený žánr nebo autora, které budeme vždy upřednostňovat. Já se například netajím tím, že čtu výhradně české autory a nejradši mám Irenu Douskovou a Petra Šabacha, kterej se mi dokonce do jedný knížku podepsal Péťa.

Maruška čte nejradši knížky, který maj devět set stran a děj začne na straně tři sta a to se třeba pohne list ve větru. Ale prej je to hrozně krásný a já tomu nemůžu rozumět. Leibli si zase oblíbila hororové příběhu od Nesba. To, že mi je pak pučovala a večer mě strašila v převleku a paruce to je zase jiná kapitola. Roman zase všude tahá Bukowskiho. Moje mamka nedá dopustit na Hrabala a taťka má rád životopisný a historický knížky.

Nejvíc mě ale šokoval můj kamarád Miloš.
,,Hele teď čtu úžasnou věc, to si musíš přečíst."
,,Ahooj." pozdravila sem Miloše, kterej mi místo pozdravu začal podávat z batohu nějakou bichli.
,,Hele tohle je nádherné čtení. Fakt, asi sem nečet nic hezčího poslouchej: Co je to jsoucno? Abychom si mohli vyložit, co je to jsoucno, musíme napřed žít. A abychom mohli žít, musíme sivyložit, co je to život. Rozumíš? To je tak krásný. No tak to teď čtu jako oddychovou četbu."
,,Proboha a co čteš normálne?"
,,Tohle. Je to náročnější, ale taky mě to baví."
A vytáhnul knížku, která byla o matematice, psaná v řečtině tima jejich klikyhákama a byla to ta matika, kde máte místo čísel písmena a naopak. Ale žádný vobyčejný x a y tam nikde nebylo.

Prej si to mám taky přečíst, že mi to otevře oči. No, sedím tu s knížkou, jejíž název ani neumím přečíst, přemýšlím o jsoucnu a přísahám, že až mi bude Maruška příště nabízet něcojako Kvítek karmínový a bílý, že už se nebudu ofrňovat.

A taky sem moc ráda, že už se nepíšou čtenářský deníky. Protože k týhle filozofický poezii bych napsala jako obsah děje autora a pak bych tam namalovala velkej otazník. Nebo bramboru, ta mi jde.