Naše domácí knihovna je totiž kapitola sama o sobě. Musím naše pochválit, že posledních pár let knihy opravdu poctivě doplňují a čtou. Ale když sem byla malá, skládal se náš výběr z knih Mexiko 68, Hrdina Jágr, Guinessova kniha rekordů, Memento, Domácí lékař, Domácí lékař 2, Domácí lékař milion, kuchařky a pohádky pro mě. A slovníky. Nejvíc mě tam vždycky zajímala knížka My děti ze stanice ZOO. ,,To by mohlo bejt dobrý, jestli je stanice ZOO, kde jsou zvířátka a můžeš vystoupit z autobusu a hrát si s nima." A jak asi většina z nás ví, se zvířátkáma si tam nikdo nehraje. Ta knížka byla taťkovo srdcovka a mě se podařilo jí dvakrát ztratit.
A tak už to s knížkama bejvá žejo. Někomu jí půjčíte a pokud to není charakter, můžete se s ní rovnou rozloučit. Já sem si knihy vždy podepisovala, v lepším případě jsem v nich měla věnování. Vždy jsem tolik apelovala na svoje kamarády, aby mi vraceli moje knížky, že se mi vrátila dvě vydání Ruského týdnu od Ringo Čecha a taky mi dva lidi vrátili Saturnina. Moc vám děkuju kamarádi :)
Nejvíc mě vždycky bavilo, že když si ode mě Evička Lososová na střední půjčila knížku, ta knížka se mi nikdy nevrátila s podpisem ani s věnováním. Evička měla totiž neuvěřitelnej talent tu knížku zničit. Ale prostě tim filmovým způsobem, že jí polila při snídani kakaem, když jí zvedala ze stolu tak jí vyklouzla a spadla mamce do dřezu plnýho vody, a když jí vytahovala z toho dřezu, tak jí vytáhla tak prudce, že jí vyhodila z okna, kde jí přejelo auto. Vždycky mi koupila novou a třeba po půl roce, když se opila, tak se přiznala. Plakala zoufalstvím a já se smála jak divokej blázen.
Každej máme svůj oblíbený žánr nebo autora, které budeme vždy upřednostňovat. Já se například netajím tím, že čtu výhradně české autory a nejradši mám Irenu Douskovou a Petra Šabacha, kterej se mi dokonce do jedný knížku podepsal Péťa.
Maruška čte nejradši knížky, který maj devět set stran a děj začne na straně tři sta a to se třeba pohne list ve větru. Ale prej je to hrozně krásný a já tomu nemůžu rozumět. Leibli si zase oblíbila hororové příběhu od Nesba. To, že mi je pak pučovala a večer mě strašila v převleku a paruce to je zase jiná kapitola. Roman zase všude tahá Bukowskiho. Moje mamka nedá dopustit na Hrabala a taťka má rád životopisný a historický knížky.
Nejvíc mě ale šokoval můj kamarád Miloš.
,,Hele teď čtu úžasnou věc, to si musíš přečíst."
,,Ahooj." pozdravila sem Miloše, kterej mi místo pozdravu začal podávat z batohu nějakou bichli.
,,Hele tohle je nádherné čtení. Fakt, asi sem nečet nic hezčího poslouchej: Co je to jsoucno? Abychom si mohli vyložit, co je to jsoucno, musíme napřed žít. A abychom mohli žít, musíme sivyložit, co je to život. Rozumíš? To je tak krásný. No tak to teď čtu jako oddychovou četbu."
,,Proboha a co čteš normálne?"
,,Tohle. Je to náročnější, ale taky mě to baví."
A vytáhnul knížku, která byla o matematice, psaná v řečtině tima jejich klikyhákama a byla to ta matika, kde máte místo čísel písmena a naopak. Ale žádný vobyčejný x a y tam nikde nebylo.
Prej si to mám taky přečíst, že mi to otevře oči. No, sedím tu s knížkou, jejíž název ani neumím přečíst, přemýšlím o jsoucnu a přísahám, že až mi bude Maruška příště nabízet něcojako Kvítek karmínový a bílý, že už se nebudu ofrňovat.
A taky sem moc ráda, že už se nepíšou čtenářský deníky. Protože k týhle filozofický poezii bych napsala jako obsah děje autora a pak bych tam namalovala velkej otazník. Nebo bramboru, ta mi jde.
Žádné komentáře:
Okomentovat