Na každý škole je nejdůležitější mít dobrou partu. A na vejšce je to snad úplně nejdůležitější. Mrzí mě to u těch, kterých chodilo na školu třeba 1 500, to je pak logický, že se to nedá, ale nás chodilo tak 250 a všichni jsme se znali a byli sme na sebe hodný. I učitelé nás znali jménama, takhle to tam dokonce bylo rodinný. Už během prváku se vytvořili menší partičky a ta naše, kterou jsme pojmenovali Kramerland, byla nejvtipnější. Je to tak. Jako první vtipálek se vyklubala Anička a hned mě stáhla s sebou. Na znamení jsme si vytvořili origami čepice a měli je stále u sebe. (O chrasticích vidličkách a klubové kartě Hello Kitty nemluvě).
Anička se rozhodla opakovat vtipy ze střední, ale povýšit je na vyšší level. Jak už jsem zmiňovala rodinnost naší školy, patřily k ní i květiny na oknech. Takový ty klasický trvalky v květináčích. A to sme si vždycky vyčíhli někoho s batohem, kdo právě odcházel na záchod a těsně před zvoněním, jsme mu tu kytku dali do batohu a zapli ho. Celou i s tim květináčem. Spolužák Novas nás vždycky prokoukl hned, neb nás prozradili listy půlmetrového fikusu, číhající zpoza zipu. Ovšem Foltýn, ten už tak bystrý nebyl. (Jestliže jste taky šprýmař, určitě znáte tu chvíli, kdy uděláte někomu fór a zapomenete na něj. O to větší je pak ta PRDEL, když se na to příde). No a právě chudák Folťas měl v tašce bordel a tak se tam malá fialka krásně schovala. Do dneška si pamatuju jeho hysterickej řev, když mi volal, že právě platí v Letňanech v Tescu a má čerstvě koupené rohlíky od hlíny.
Připínání čísel kolíčky na kabáty našich spolužáků a následné vybírání rozdaných číslíček jako v šatně v divadle byla už jen třešnička na dortu.
Leibli mívala v oblibě navlékání svého látkového obalu na počítač nic netušícím spolužákům na hlavu. A ještě je u toho natáčela a pak jim sestříhané video obohacené o ďábelský smích poslala. Profesionál.
Kdo mě jako džouker ovšem nejvíc překvapil, byla Maruška. Jakoby už tenkrát tušila, že bude pracovat ve velkém médiu a chtěla si zkusit šíření informací. Jelikož jsme chodili na soukromou vošku ,platilo se. Platilo se za všechno. A na všechno musela být vytištěná žádost doložená na studijním. Ve třeťáku během svaťáku, kdy jsme měli přeplněné hlavy vědomostmi, to na Marušku přišlo. I když jsme měli ještě před absolutorii, hojně jsme v naší školní facebookové skupině řešili závěrečné předávání diplomů. Místo, čas, průběh událostí. No a Maruška tam samozřejmě nenapsala nic jiného, než že kdo si chce do Emauzského kláštera přivést více než dvě osoby, musí podat žádost na studijním s poplatkem tři kila za každou další hlavu. Strhla se neuvěřitelná vlna údivu, protestů a žalmů nad touto zprávou. Našli se tací, kteří se rezignovaně odmítali zúčastnit předávání diplomů a také tací kteří vyndali z kasiček potřebnou tisícovku pro tetičku a strýčka a běželi na studijní. A jakoby to nestačilo, posléze již diplomovaná slečna Maruška přilila olej do ohně další zprávou, že kdo chce při obřadu dostat diplom do tubusu, musí také podat žádost a zaplatit zmíněný poplatek, jinak že se prý posílá diplom mailem ve formátu PDF. A to už byl úplný konec. I ty spolužáci, u kterých jsem doposud věřila v jejich duševní zdraví mi začali psát o zdroji této informace. Samozřejmě jsme řekli,že to máme od zástupce ředitele, ať si to klidně ověří.
V poslední den absolutorií za námi přišla Nitková(ubohá studijní referentka) a ptala se, že jako kterej kretén a idiot, vypustil mezi všechny ty fámy, že má kancelář zavalenou pitomcema.(Chudák, konec roku jí dal zřejmě zabrat i bez nás, a tak pro slova nešla daleko). S potutelným úsměvem jsme se s Maruškou přiznaly a vysloužily si tím od Nitkové poplácání po rameni velké uznání. Ne za pravdu, ale za výbornej fór.
A to, že říkala, že nás zabije až nás znova uvidí...to podle mě nemyslela vážně.
Bohatá Nitková.
