Rohlíky

Můj nejlepší klučičí kamarád je Roman Fousek. Známe se už skoro deset let a je to ten kamarád, kterýho bych přála úplně každýmu. Umí bejt tak nechutně upřímnej, až na to nemám co říct, protože má prostě pravdu, ale tak opravdovou, že na ní není argument. Řekne všechno na rovinu, tak jak to je, bez okolků. Kluk z vesnice s totálně světovou vizí života. Nadčasovej člověk.
Jednou sme spolu seděli na Sokoláku, pili sme víňáka a řešili vztahový problémy, který nám tenkrát v těch sedmnácti přišly nejhorší na světě. Bulela sem tam, že už nikdy s nikym chodit nebudu (logicky) a on mě najednou rozsekal jednou větou. Tou jedinou kratičkou větou shrnul a vystihnul celý moje hodinový povídání a způsobil mi neskutečnou úlevu. Veškerá bolest pryč, čistá mysl, jasnej rozum. Koukala sem na něj s otevřenou pusou, on na mě a byla to normálně vesmírná vteřina geniality. V tu chvíli, kdy sem mu chtěla poděkovat a vydat ze sebe tu první hlásku Romča uhnul pohledem a vykřik:,, Hele motýl!!´´ A bežel za ním. Bez bot tam dobrou půl hodinku chytal motýla a tančil jako víla.

Ještě to odpoledne jsme vyráželi na chatu na oslavu a jeli sme si do Tesca nakoupit zásoby alkoholu a snídaně. Vybírám si zrovna ty nejkrásnější koblížky na ráno, když v tom vidim Romana, jak si dává do pytlíku rohlíky  hrozně se tomu směje. Vždycky si něco řekne pod vousy a zase se zasměje. ,, Co to děláš? ´´ ptám se ho jak šílence. ,,Nic, nic...nech to bejt.´´ a zase se culí jak malej. U pokladny byl trošku nepřirozeně ztuhlej a venku mi povídá:,, Hele, já sem to tam nejvíc vymáknul! Dal sem si do pytlíku 12 rohlíků a tý prodavačce na kase sem řek, že jich mám deset. Jsem génius.´´ Spokojeně a s blaženým úsměvem na tváři si nesl svůj pytlíček do auta. Na chatě sme zjistili, že tich rohlíků tam má sedum.

A tu legendární větu, která změnila celej můj život, si nepamatuju.