Kočička

Důvěřivost a naprostá bezbrannost je to, co u dětí miluju ze všeho nejvíc. Jak maj mozek úplně jako houbu a jsou otevřený pro celej svět. Našim úkolem je přirozeně tento jejich cit pěstovat a rozvíjet. Jenže ta dětská důvěra, ty jejich hladový oči...prostě někdy přímo svádí k nějaký srandě. Jako když mě naši posílali do obchodu (táta. Táta mě posílal do obchodu) a říkal, ať jdu k lahůdkám a řeknu si o deset deka Semtele. Že to jsou naprosto výborný bombónky, který maj takovýhle zvláštní jméno, protože jsou extra vzácný. Nebo když bylo horko, táta neměl triko, hladil si svou mužně zarostlou hruď a říkal: ,,Nooo..chlupy na hrudníku mi začali růst tak v šestnácti.´´ A protože seš kompletně celá po mě, taky tě to čeká. Vyvalila sem oči a s naprostým brekem volala mámu. Okamžitej úprk dokázal tím, že se ke mě naklonil a pošeptal:,, A chceš říct ještě něco horšího? Mám chlupatej i zadek!´´ A to už byl konec. Mamka mě tenkrát konejšila celej večer a já si několik dalších let kontrolovala hrudník každej večer. O tom, že jestli chci prej vyrůst, tak se musím každý ráno poctivě natahovat na žebřiny v chodbě ani nemluvě.

Jak člověk dospívá, tak se nad tim zpětně ofrňuje, jak moh bejt proboha tak blbej a všemu věřit, posléze odsuzuje, že to nikdy svým dětem neudělá a pak je najednou postavenej před tu stejnou příležitost. A pakliže máte škodolibý humor, není už bohužel cesty zpět.

A tak se stalo, že jsem byla venku s kamarádkou, která má pětiletou holčičku. Obě dvě jsou moc fajn a užívali jsme si príma odpoledne ve Františkánský zahradě na zmrzlině. Malá Sárinka mi vysvětlovala spoustu jejích starostí, co má ve školce s klukama, s kym se ka a neka a jaký má nový oblečení. Pohoda. Pak ale udělala osudovou chybu. Poprosila mě, jestli bych pro ní mohla hlasovat v takové soutěži s Hello Kitty. Soutěž spočívala v tom, že se jakékoliv dítko mělo vyfotit jak drží hračku, obrázek či knížku Hello Kitty, nahrát fotku na webovou stránku a sbírat hlasy. Hlavní cenou byl růžový telefon s onou Hello Kitty. Ihned jsem na telefonu hlasovala pro její fotografii a pak jsem se k ní šibalsky přikrčila.
,,Sárinko, ale hlavní cenou v týhle soutěži není ten telefon.´´
 ,,Ne???´´ koukala na mě užasle.
 ,,Kdepak, telefon je až druhá cena. První cena je totiž osobní setkání s Hello Kitty. S živou.´´
Ten výraz v jejích očích si pamatuju dodneška. Řev kamarádky z telefonu, že jsem její dceři zkazila celej život taky.

Sárinka bohužel setkání s Hello Kitty nevyhrála.

 Moje budoucí děti.....těšte se.