Brambora, dvacka a elipsa

Jak už jsem jednou zmínila, maluju, kreslím, fotím, píšu, vážu, lepím, střihám, šiju, vyrábím, zdobím, zkrátka tvořím. A tvořím moc ráda. Nebudu vám lhát, dost často to mám zmatlaný jako blbec a výtvor okamžitě po dokončení vyhazuju. Snad stokrát sem si slepila prsty vteřiňákem a spálila se o tavnou pistoli. Tím pádem je psaní a kreslení nejbezpečnější volbou tvoření. Co se týče psaní, realizuju se formou tohoto blogísku, ale kresby mám stále zatím v šuplíčku nebo na nástěnce.

Párkrát jsem se přeci jen odhodlala a fotky svých výtvorů zveřejnila. Ty, na který sem pyšná samozřejmě. Ty, na kterých neni tolik poznat, že to je stokrát přegumovaný a papír je skoro průhlednej. Jelikož maluju hlavně ilustrace a mám na sobě nespočet tetování, můj další směr byl jasný. Naučím se tetovat.

,,Hele Léňo neboj, tady třeba tetuje půlka lidí, který vůbec neuměj kreslit. Prostě si to vytisknou a obkreslej." Utěšil mě kamarád.

,,Já ti klidně nechám svý stehna na trénování. Stejně je vidí jenom mamka." Podpořil mě taťka a mamka se nakonec taky přidala a nabídla záda.

,,Léňo vytetuj mi něco."

,,Ale já to ještě neumim Václave."

,,Já nechci, abys to uměla."

Jak vidno, podporu z okolí sem měla nevýslovnou. Přes internet sem si našla tatéra, který prodával svou starou výbavu a poslal mi nakonec tři strojky, jehly, všemožný kalíšky a gumičky. Koupila sem si barvy a začala trénovat. Hned první problém nastal v tom, jak ten strojek rozmontovat. Imbusem. Kterej sem doma neměla. První hodina samovýuky byla tedy odložena, poněvadž sem jela do Tesca a jako blondýna sem si koupila třicetdva imbusů. Pro jistotu. Kdyby tam náhodou nějakej nepasoval. 

Taťka mi přivezl prasečí kůže a trénink konečně začal. No. Já vím,že žádnej učenej z nebe nespad jo, ale tohle, to jak mi to nešlo, to sem postupem času začala považovat za regulérní výsměch mýho osudu. Sledovala sem na instagramu jiný tatéry, kterejm je dvacet, tetujou jak králové a nesnášela sem je. ,,Chce to prostě trénink, nic jinýho!"

Zkoušela jsem teda co to šlo, dokud to nějak nevypadalo. A opravdu nastal den, kdy sem pozvala na sezení svojí kamarádku Aničku. Chtěla vytetovat kudlu, jelikož se jmenuje Kudláčková. Nakreslila sem si jí a cvičně jí vytetovala na kůži. I se stínováním! Anička návrh schválila a začaly jsme. Ruka se mi klepala jako nikdy a po čele mi normálně tekly čůrky potu. Během dvaceti minut jsem jí vytetovala něco, co vypadalo jako dvacka z boku. No prostě hrůza. Rozbrečela sem se, začala sem se omlouvat. ,,Já ti to opravim, až to budu pořádně umět, přísahám!" Pořád sem hrozně brečela, zatímco Anička se smála, že je to pankáčský, a že si to takhle nechá. Můj žal a její smích si tenkrát vyžádal čtyři flašky vína. 

Doufala sem, že jí ta barva vypadne, ale nedávno sem opět zahlédla její ruku a na ní mojí dvacku. Od začátku mé tatérské kariéry uběhly tři roky a já sem vytetovala zub, šišatý kolečko, srdíčko a skejt. 

Máte-li zájem o tetování brambory, kamene nebo nepravidelné elipsy, neváhejte se na mě obrátit. Do té doby zůstanu raději u psaní.