Řasenka a pyžamo

Možná to znáte. Odstěhovali jste se od rodičů, máte práci a svůj život, ale hodní a laskaví rodiče se vám stále snaží dávat něco ,, na přilepšenou,,.Připadá mi to jako dědičnej jev, kterej se objeví nejdřív u babičky, když vám na cestu do vlaku dá 10 vajec, kuře, kilo rajčat, marmeládu od Miládky(letos se jí opravdu vydařila), domácí chleba, bublaninu, houby, vokurky a pytlík brambor. Kdyby mě jako náhodou ve vlaku přepadnul hlad, potom co do mě narvala pět knedlíků s rajskou. Ta moje mi dala ještě občas padíka na pohár, jak to říkala. A rodiče, jakmile vystřelíte z hnízda, tenhle jev okamžitě přebíraj. Co si budem nalhávat, když jste v prváku na vejšce ve studentským bytě, máte nuznou brigádu a v tu vám přistane maso, sýr, těstoviny a brambory...tak to je nádhera a neskonalý vděk.

A moji drazí rodiče to aplikují dodnes, kdykoliv za mnou přijedou do Prahy. Asi je potřeba podotknout, že jsou řezníci. Takže domácí rajčata sem nikdy nedostala, ale kus masa na guláš, kus na tatarák a pět panenek to je má pravidelná výslužka. Táta se ještě ke všemu bojí, že neumim vařit, takže si vždycky přivezou i vlastní oběd. Následuje vyhubování, protože naši otevřou mrazák a zjistí, že sem nic nesnědla, protože sníst pět kilo masa za měsíc mi prostě nejde a při každé návštěvě je prosím, ať už nic nevozí. 

Když začně být na jaře hezky teplo, mamka za mnou ráda přijíždí do Prahy na den s dcerou. Dáme si někde oběd, vyberu nám nějakou výstavu, nejradši máme takový interaktivní, kde se dá i něco vyrobit, pak zákusek u Hájků a mamka jede domů nebo u mě přespí a jede ráno. Parádní den. Ovšem naposled....to bylo možná naposled. Čekala sem na ní na nádraží, mamka už mi mávala z autobusu a hezky sem se na ní usmívala. Když v tom mi pomalu ten úsměv začal mizet. Vlekla obří tašku. 

,,Ukaž já ti to vemu,, V tom se mi ruka prohnula a taška spadla na chodník. ,,Proboha co v tom je?´´

,,Nic.´´ 

,,Mami!´´

,,Jen řasenka a pyžamo.´´

,,Mami!!!´´

,,No tak to je konec. Tak já jedu za svou jedinou dceru a nesmím si vzít s sebou ani řasenku a pyžamo. No to sem dopadla! Popadni tu tašku a pojď.´´

A tak sem táhla takovej dobrejch patnáct kilo masa z Anděla přes Staromák, na Pražskej hrad, Hradčana, Petřín, Václavák až na Vinohrady. 

Pyžamo a řasenku. Znělo mi  v hlavě, když jsem večer usínala s modrou rukou.

Po nějakém čase se v rodičích začne projevovat ještě jedna vlastnost. Z čiré lásky. Jakmile je něco v akci, buď to ihned zavolají nebo rovnou koupí, když je to za tak skvělou cenu! Takhle moc nás mají rádi a myslí na nás. Pak to dopadá tak, že nám jednou přivezl taťka z Německa dvanáct deodorantů kultovní značky Fa a pyšně nám je doma představoval, až se tetelil, jaký je hodný otec a vnímavý manžel a chlubil se velmi výhodným kupem. Asi po roce ovšem následoval tento rozhovor, kdy táta stál na štaflích a rovnal skříň:

,,Holky co tady ty Fáčka? Vy se tim vůbec nevoníte. Leni na, vem si jedno fáčko.´´

,,No, když mně se moc nelíbej,,

,,Jak nelíběj?!´´

,, No to bílý ještě de, ale to růžový smrdí jako pivo.´´

,, Co povídáš! Ukaž!....No...no nádherná vůně.´´

,,Tati ale já to..´´

,,Jen si je vem do Prahy a dej jedno Leibli  a jedno Marušce. Uvidíš, jak ti ještě poděkujou. A mamka si taky veme jedno do práce, viď Karli?´´

Mamka tenkrát dělala, že neslyší a zachránila si podpaží.

I když sem je kopla hluboko pod postel, tak byly tyhle boží Fáčka přibaleny k masu při následující výslužce. Holky se maj na co těšit.