Jehla v kupce sena

Jéé to je hezký, to si taky vyrobim!

Za takový peníze? To si to radši vyrobim doma sama.

Jéé tos vyráběla? Kecáš! To je moc hezký.


A takový sme všechny. A to je internet kompletně zahlcenej návodama, jak si udělat doma elegantního jelena na zeď v rose gold barvě, jak upýct nádhernýho špenátovýho šneka za deset minut, jak si udělat pětipatrovej květinovej účes s jednou sponkou, jak ušít plyšáčka ze starýho svetru, kterej mimochodem vypadá, jak můj nejlepší sváteční svetřík, kterej si šetřim jen do divadla a nebo jak si udělat zadarmo ze starý krabice od bot parádní stojánek na tužky, kterej se jen oblepí osmi barevnýma izolepkama, kerý stojej jedna kilo, ale ty má přece každá správná bydlenka doma žejo.


Tyto tvořící mánie na nás opravdu útočí ze všech stran a každá žena se tomu nějak postaví. Jelikož mám dvě nejlepší přítelkyně, dá se to na nás tato tvořivost, nadání a chuť krásně demonstrovat.

Maruška mi odpustí, ale Maruška je bohužel nejmíň nadaná, co se týče domácího tvoření.

,,Bydlenka ze mě asi vopravdu nebude."
,,Ale prosimtě to nebude tak zlý, ukaž."
Maruška mi poslala fotku svýho adventního věnce, kterej bych, i přesto, že jí mám opravdu strašně ráda, nazvala tak maximálně roztomilej. Protože vypadal, že jako drží opravdu sotva. Ale velmi cenim snahu a všechno, co mi vyrobila, mám doma schovaný nebo vystavený. Na druhou stranu, je Maruška z nás tří nejlepší kuchařka, a i když má možná spatlanej věnec, tak dobrý karbanátky, jako má ona, se mi v životě nepodařili.

Pak sem já. Já si myslím, že věnce a ozdobičky do bytu (ty lehčí) zvládám docela obstojně. Období tvoření vlastních náušnic v pubertě bylo také víceméně úspěšné. Tavná pistole mi říká pane, tempery, třpytky, ozdobičky, drátky, kleštičky. Šlo by to. Vyrobila sem si letos krásnej adventní věnec ve vínových barvách, pozdně podzimní věnec na dveře ze šípků z Olšanskýho hřbitova a třidé magický trojúhelníky, co nám visej v obýváku. Taky mám bohaté zkušeností s vyráběním svícnů a ještě bohatší s vyráběním nových svíček, ze starých vyhořelých vosků. S tímhle patláním a hraním si s voskem  máme podle mě zkušenosti ze základky skoro všichni.

Ale pořád mám ještě mezery. Před půl rokem sem si v Tigeru koupila takovou tvořivou sadu, ve který byla dřevěná placatá sova s dirkama a k tomu bavlnky. Mělo se jí křížkama vyšít to tělíčko, aby se jí tam ukázaly oči a křidýlka. Nádherná věc. Trvalo mi to asi tři dny, než jsem se rozbrečela a s totálním šmodrchem nití a jehel jsem to elegantně uložila do šuplíčku. Do dneška z toho záchvatu zoufalství  ještě nejsem úplně venku. Mojí asi největší mezerou je právě šití. To je něco, co by mě určitě strašně bavilo a já se na to těšim, že mi to jednou půjde, ale to by museli něco udělat s tou příšernou nití. Navlíct nit do šicího stroje je, co do náročnosti, na stejné úrovni jako nalézt východ z Cheopsovy pyramidy. Milion oček, který sou rozmístěný naprosto pohoršujícím způsobem a pak se to ještě musí NĚJAK namotat na tu spodní špulku, aby to šilo. Aby se mi na tom za minutu udělal uzel.

Jelikož mám zručného přítele, vyžádali jsme si jeden víkend zapůjčení šicího stroje od mé maminky, že si zkrátíme nové závěsy. Doba de díkybohu dopředu i ve světe bydlenek, takže návod na tu ukřižováníhodnou nit byl na Youtube. Nádhera, měli sme to. A že si to zkusíme nanečisto. Že si ušiju kapesník. Po hodině shrbeného sezení mě tak akorát pálily oči a kapesník, i přes důkladné narýsování, mi teda vyšel dosti kónický. Martin si to zkusil po mě. Za pět minut si ten neřád ušil tričko, který si k dovršení všeho ještě předtím zaentloval a nosí ho do normálně do práce. Záclony máme dodneška založený špendlíkama.

A největším expertem je Leibli. Ta už má minivrtačku a to už sme uplně někde jinde. Tady už jsme skutečně na úrovni Pinterestu, barevných sprejů a barev v plechovce. Broušení, šmirglování, natírání. Vyrobila si úžasnou sochu šklebícího se Messerschmidta a růžovou hlavu krávy. V životní velikosti! O tom, že si obarvila starej záchod na černo a udělala z něj stylovou židličku s polštářkem ani nemluvě. To je bydlenka a tvořilka první kategorie.



Moc se těšim, až budem tohle prožívat jako soupeřící matky školkových dětí, které se předhánějí, který dítě má hezčí zástěrku a hezčí pytlík na bačkůrky. Doufám, že za tich pár let mi s tim bude Martin pomáhat a v zájmu svého dítěte se modlím, aby byly v té době trendy kónické tvary.


A co vy? Tvoříte? A mohla bych to vidět?

Do you speak English?

,,Nebude Vám vadit, když bude celý náš pohovor probíhat v angličtině?"

,, Nene, kdepak. Abych byla přesná - No problem."

A to byla zásadní chyba, které jsem se před necelým rokem na pohovoru dopustila. Oni mě totiž vzali a chudáci cizinci ani netušili, že jim právě končí jejich pohodlíčko. Že jejich systém a pořádek, na kterým několik let tvrdě dřou, aby jejich vypiplaná a milovaná firma prosperovala, se velmi brzo změní.

Jsou lidé, kteří mají na cizí jazyky nadání a jsou lidé, kteří ne. Dodnes si pamatuju, jak sme na vošce psali test z angličtiny. Já jsem se na to celej den učila a drtila se všeljaký pravidla nazpaměť. Asi po dvaceti minutách testu vpadla to učebny Anička Kudláčková. Měla růžový šaty, zablácenej zadek a kabelka jí cinkala lahvema. No mlíko v nich asi nebylo. Sedla si k počítači, něco naťukala a po chvíli se opět lehce ovíněně odploužila se splněnými 98 procenty z testu. Já tam seděla hodinu durch zpocená a s kamarádem googlem jsme to dali na 70,23 procent z potřebných sedmdesáti. Náš učitel na mou osobu tehdy použil výraz imigrantská angličtina. A to jsem byla skoro půl roku v zahraničí a z maturity sem měla jedničku! Taková blamáž.

Můj pracovní tým se skládá z Novozélaňdana, dvou Švýcarů a dvou Čechů. A mě. Předstírat, že umíte anglicky není tak těžký. Prostě jen kejvete hlavou, když vám zadávaj nějakou práci a prostě děláte, co si myslíte, že máte dělat. Zbytek vám zopakujou. To je - ukážou prstem. První neduh se objevil hned po nástupu. Šéf si mě zavolal, že se mu něco rozbilo na motorce a jestli bych byla tak moc hodná, zavolala do jeho servisu a objednala to. Ukázal na tu součástku prstem a řek slovo, který znělo jak klingonsky.

,,Ještě jednou prosím. Aha, aha, jasně, jasně hele, no problem, don´t worry."

Koukala sem na tu kovovou stříbrnou věc, kterou sem neuměla popsat ani v češtině a zmocňovala se mě panika. Nakonec jsem to vyřešila tak, že jsem si v onom servisu nechala zavolat k telefonu ženu a té sem popsala, že potřebuju jakoby kovovej náramek na ruku, kterej se připevňuje na tu obří trubku zřejmě matkou a nějakým divným šroubkem. DÍKYBOHU věděla a můj vnitřní infarkt myokardu byl zažehnán.

Ono je celkově spoustu věcí, který nepřeložíte. Zvlášť když ta naše čeština je tak krásná a plná nenahraditelných a nepřeložitelných spojení. Co by dup. Hlava na hlavě. Ti jednu fláknu. Se picnu. Klepla ho pepka. Bylo jich tam jako much, vod podlahy. zabejčit, vzít roha, natáhne bačkory, nechat na holičkách, Jak dlouho nám trvalo se Švýcarem Míšou překonat pouhé "na". No skoro měsíc, než to pochopil a věci nám přestali padat na zem, protože sem mu je vždycky podala a on je nechytnul. Nutím Míšu a Lilith, kteří jsou oba z Curychu, mluvit česky. Když už jsou jednou v Praze, tak si prostě něco odvezou. Ptala sem se Míši, jak si objednává, když jde třeba ráno do pekárny a říkal, že ukazuje prstem, a že nezdraví. Potom, co sem se rozčílila nad jeho nevychovaností mi vysvětlil, že už má prostě tak dokonalý ,,Dobrý den,, že na něj hnedko ty prodavačky začnou mluvit česky. A co si budem nalhávat, nikdo z nás nemluví stylem:,,Dobré ráno pane, copak si budete přát?" Ale stručně a jasně:,,Co to bude mladej?" A to pak chápu, že je uplně ztracenej a rudej, před nějakou Miluš, která chudák peče rohlíky od čtyř od rána a nemá na našeho Míšu celej den. Takže až uvidíte někdy na Smíchově člověka, kterej vypadá jako potetovanej Sandokan a neví si rady, tak mu prosím ten chleba objednejte.

S ostatníma se nám přece jen podařilo naučit Míšu a Lilith pár potřebných frází. Neumí si objednat v pekárně, natož v restauraci, ani koupit lístek na tramvaj. Ale umí:

Kde je dort?

Co je to tu za bordel?

Hustý

Kafíčko

Ták Léňo co bude? (toho dost lituju, že jsem je naučila)

Čínská medicína

Cože?

Průměrnej přistěhovalec asi nic jinýho k životu nepotřebuje jak je vidět. 

A pak přicházej na řadu samozřejmě fórky, který se nabízej, když někdo neumí česky. Jako třeba, když nám minulej tejden přinesl skladník na rozloučenou zákusky, ať si je rozdělíme a já a moje recepční Markét sme to ostatním přeložili tak, že sou ty zákusky starý a že je máme zlikvidovat. Hned sme si je zlikvidovali do kabelek.

Poslední perlička, která mi nedá spát se stala tento pátek. Přinesla jsem si vynikající oběd, vepřovou panenku na fazolkách, krásně křehkou a šťavnatou. Ptali se mě, co mám k obědu. Bohužel vysvětlení jako Pork doll, je vůbec neuspokojilo, ba naopak začali svraštět obočí a tvářit se kysele. Hned sem se to snažila zachránit vysvětlením, že je to lahůdka a to nejlepší, co vůbec může bejt, kreslila sem jim po těle, jaká že část toho čuníka to je a jestli chtěj ochutnat, že je to delikatesa.

,,Já sem vegan. Já sem žid!" 

Zakřičeli oba dva a s děsem utekli.

Neví, co je dobrý a jsem moc zvědavá, jak jim budu zítra popisovat španělskýho ptáčka.

(Kdyby vás to zajímalo, tak vepřová panenka se řekne pork tenderloin. A to by podle mě nevěděl ani Polreich)

Magdalena Dobromila

Mami to máme zase rajskou?

Co vidíš?

Kuře.

Tak vidíš.

Jak už sem zmiňovala, jsem řeznická dcera vychovaná na výhradně poctivé nenáhražkové stravě. Tím pádem(logicky) miluju všechny jídelny, ať už školní nebo závodní, bufety a lahůdky, protože tam maj většinou vývar z bujónu a podravky, což jsou potraviny, které jsme doma v životě neměli a člověk vždycky touží po tom, co doma nemá. Ba naopak to u nás doma věčně smrdělo jak v koželužně a naši na to byli náležitě hrdí. Vše domácí a poctivé. Hezky na vývin mladého jedince. A všechno, na co ste u nás v kuchyni šáhli, bylo mastné. O zabijačkách ani nemluvě. Lednice narvaná masem. Velmi často jsem své kamarády zvala domu na řízky a výpečky, protože se u nás doma dlouhá léta nedělalo nic jiného. Když teda byl jako echt sváteční den a mělo bejt něco extra, tak byly výpečky místo se zelím se špenátem. Tím ovšem naše kulinářská revoluce skončila. Když jsem chtěla šunkofleky, musela jsem si podat žádost měsíc předem.

Díky této výchově však poznám kvalitní maso, snažím se jíst jen poctivý uzeniny a jedinej salát, kterej považuju za plnohodnotné jídlo je pařížskej.

Ten vyloženě masový a uzenářský člen naší rodiny je mamka a občas se stalo, že nebyla doma a my jsme byli s tátou odkázání na naše vlastní kuchařské umění. O těstovinách nechtěl táta ani slyšet, že to není jídlo a já zase nebyla zvědavá na sekačku z Globusu.  Takže jako kompromis jsme měli VŽDYCKY buchtičky se šodó. Ale né ty ze školní jídelny. Ty s tím voňavým vanilkovým krémem, kdepak. Když to teď píšu tak si myslím, že chtěl taťka tenkrát zabít dvě mouchy jednou ranou. Zasytit dítě a mít od něj na chvilku pokoj. Tudíž sme koupili vánočku, natrhali jí a zalili vaječňákem. Mě, jako malou dceru, to porazilo a spala jsem až do večera.

Stejnej trik užíval i s nápoji.

,,Leni dáš si? To je kinderpunč.“

,,Nene, dík, já to moc nemusim.“

A taťka si poctivě naléval do rendlíčku červený nápoj ze zelené skleněné láhve, na které byl obrázek Mikuláše.

,,Leničko opravdu si nedáš? To je k..k.kindrpunchž…“ Smál se na mě, měl unavený očička a rudé tváře.

No..asi to nebyl kindrpunč.

Troufnu si říct, že po těch asi pěti letech samostatnýho života v Praze jsem svoje kuchařský dovednosti značně zdokonalila a sama sobě bych udělila titul Kuchařinka. Jsem schopná udělat svíčkovou, rajskou, pečený kuře, buchty, bábovky…docela dobroš si myslim.

Ještě nedávno jsem psala, že když ke mně naši přijedou na návštěvu, přivezou si vlastní oběd a já nechápu proč. Doba studijních těstovin se sejrovou omáčkou už je pryč a myslela jsem si, že s pokročilejším věkem se to už stávat nebude. Tuhle sobotu přijeli naši na návštěvu, abychom se došli kouknout na stromeček a na trhy na Staromák a co nevytáhnou z tašky. No samozřejmě, že vlastní svačinu! A dokonce vlastní kávu, jako kdybych tady cedila podrážky z bot! Dobře. Dobře, jak chcete.

Co mě také zaráží, jsou po internetu kolující fotky, jak se lidem nezdařilo vaření a všichni se tomu smějí a vesele sdílejí. Já se teda nesměju. Protože mně taky chytly špagety na plynovým sporáku. A asi třikrát.  A je to naprosto logický, když tam je asi plamen ne?? A při chytání hrnce mi chytla i ta chňapka. A taky hodněkrát. A nikomu bych se teda nesmála! Což sem asi jediná, protože nedávno jsem vařila na naší nové sklokeramické desce a říkám si, jé hele, když je ta plotýnka takhle hezky rozehřátá, tak na ní položim na chvilku ruku v chňapce a zahřeju si tvářičky. No. Blaflo to asi za tři vteřiny. Martin na ní udělal speciální cedulku s nápisem ,,Morongová,, a máme ten černej artefakt pověšenej na hřebíčku v chodbě.

Jako mladý a veselý pár jsme si s Martinem řekli, že si letos poprvé společně upečeme cukroví. Včera jsme dělali pracny – medvědí tlapky. A jsou naprosto vynikající. Pustili jsme si k tomu Hanebný pancharty a formičky jsme teda nevymazali máslem, ale Ramou s příchutí mořské soli, čehož jsem si vůbec nevšimla, ale sou fakt dobrý a super sladký.

Dneska sme dělali perníčky. Koupili jsme si v Drážďanech vykrajovátka zub a lebku a ve výbavě jsem měla lesní zvířátka. Myslím, že by se všem mladým slečnám s titulem Kuchařinka hodila změna rčení ,,Než se vdáš, tak se ti to zahojí,, na ,,Než se vdáš, tak to změkne.,,

 Vážení přátelé, pokud někdo stavíte barák a příde vám železobeton drahej, stavte se pro naše perníčky. Myslim, že vám jako stavební základ dobře poslouží.

h