Tygr

Pes je nejlepší přítel člověka. Jako malé dítě dostanete štěňátko. Vyrůstáte spolu, hrajete si, jíte ze stejný misky, spíte spolu v posteli, zažíváte asi milion vzrušujících dobrodružství. Jste tu jeden pro druhého a pes je váš nejlepší kamarád. Jak dospíváte a nabíráte energii a životní zkušenosti, pejsek je unavenější a unavenější až nakonec kolem té puberty bohužel usne navždycky. Prožil s vámi tu nejdůležitější část života a nikdo ho už nikdy nenahradí.

Tak tohle přesně není můj případ.

Moje první setkání s domácím zvířetem totiž odložilo pořízení mazlíčka do naší domácnosti na dalších deset let. Byla jsem u babičky na prázdninách a chtěla sem jí udělat radost, než přijde ze zahrádky. (A hlavně sobě, sobě sem chtěla udělat radost). A tak sem si našla na dvorku nějakou plechovku s barvou a kočce Líze začala dělat velmi epesní černé pruhy. Protože každej, kdo byl malej, KAŽDEJ, chtěl mít doma slona nebo žirafu a nebo jako já, tygra. A tak Lízinku postupně proužkuju, a když už sem to měla skoro hotový, tak se můra vysmekla, ťapkama skočila přesně do tý plechovky a utíkala ven. Krásně tu černou barvu naťapala na postel v babiččině ložnici, v obýváku a v kuchyni, kudy utekla ven. Vemu tu plechovku do ruky a čtu: ,, Po zaschnutí nesmyvatelné.´´
Byly to moje první a poslední prázdniny na vesnici.

Ať už se v životě sebevíc snažíme, tak karma, osud, Bůh, kouzelný fazole nebo co chcete...tohle prostě funguje a najde si vás to. A tak, když mi bylo osmnáct a začla sem chodit po škole po hospodách a taťka pracoval v zahraničí, dostala moje mamka pejska, aby jí nebylo doma smutno. Naprosto parádního a krásnýho westíka a já sem poprvé v životě zažila to, mít psa. Mít zvíře. Taťka ho pojmenoval Radamián Baltazar Longo. Říkáme mu Áďo.
Jenomže jak sem už asi byla starší, tak se žádný nezapomenutelný dobrodrůža nekonaly, žádný vzrušujíí historky a výlety. Nenene. Náš Ádíček se totiž okamžitě stal maminčiným mazánkem, dolejzkou a ňufíčkem mých rodičů. Takový jako druhý dítě. Mě má dodnes jen na hraní, kousání, strkání a kopání, ale žádný velký mazlení se opravdu nekonaj. Hezky mě vítá, evidentně respektuje, bere na vědomí a to je tak všechno.

Ale abych nekecala, tak nezapomenutelnej zážitek spolu máme. Každý pes má v sobě vrozenou vlastnost zahrabávání kostí. V bytě to jde těžko žejo, tak si ty chlupáči vymejšlí nejrůznější schovky, aby ukojili svůj přírodní pud. A jelikož náš Áďa přišel do řeznický rodiny, dostává opravdový hovězí stehenní kosti, nakrájený na menší kousky, ve kterých bejvá vždycky ještě trošku masíčka, aby si pošmáknul. Ten malej šikula si je vždycky schová někam do pelíšku, pod svoje osobní věci a jednou za čas si je zkontroluje, jestli tam pořád jsou.
Jednou to už u nás vypadalo opravdu jak na hřbitově, protože kosti byly roztahaný po celým bytě, tak sem mu vynadala, že předpokládám, že je inteligentní pes a ať si to laskavě kouká uklidit. A opravdu, během odpoledne ty kosti zmizely. To mu je určitě uklidila mamka, říkala sem si.
Ten večer sem si šla lehnout do čerstvě povlečený postele. Když mám čerstvě povlečenou postel, beru si i nový pyžamo, aby ta echt svěžet dostala ještě větší grády. Uložím se a se zavřenýma očima jsem si dala ruce za hlavu a s klidným výdechem je vsunula pod polštář.
Necítila jsem hebké povlečení vyprané od maminky. Ani naducanej polštář plnej prachovýho peří. Kdepak. Ten malej gauner mi ty odporný ožužlaný, krvavý, smradlavý, mokrý kosti nacpal přímo pod polštář! A úplně všechny!

,,Vokamžitě si to odnes! No fuj, ty seš čuňák. To se dělá tohleto hodný Leničce?´´

To, že se na mě tvářil jako na idiota, kterej tady hrotí naprosto prkotinu a ještě nasraně, kde že má teď jako v deset večer vymejšlet novou schovku, to se asi dalo čekat.

,,Co tady blbnete děti?´´ přiběhla mamka (označení nás obou jako dětí nebudu ani komentovat)
,,Se na to koukni mami, jakej je to kanec!´´
,,Jéžiš, tak je tohle možný?´´

Po týhle větě, sem se uklidnila, že teď teda dostane Ádouš vynadáno, teď přijde zadostiučinění, na mě si nepřijdeš mladej, tohle ti jen tak neprojde, tohle si opravdu přeťáp holenku. Kiš Kiš.

,, Je to možný Lenko? (mizí mi úsměv ze rtů) Tak on si to tady tak hezky schová a ty mu to celý rozhrabeš? No Lenuše styď se. Pojď bejbinko, pojď, já ti dám mňaminku, no tovížejo, co ti to udělala ta drzá holka viď? Nooo..nemysli na to ty můj andělíčku.´´


A na to, že mi naši říkaj dost často Áďo, sem si už zvykla.

Kratochvíl

,, A jak mi bylo zle, tak sem Romanovi Zajíců nazvracel do skříňky. Von si jí sám uklidil a když to měl hotový, tak sem přiběh do šatny a nablil mu do ní znova, mně bylo hrozně blbě.

Od tý doby, nepiju víno.´´

,,Hele mám novýho kolegu a on při práci jódluje a je to naprosto skvělý!!´´

(Po tejdnu) ,, Ty to se nedá vydržet, jako já ho mám rád jo, ale dneska sem po něm musel hodit kus tlustýho, aby už mlčel.´´

,,No a jak teď stavíme tu novou halu jo, tak ona je taaaak velká, že sem si tam normálně vzal skejta a jezdim tam na skejtu, protože mi to ušetří spoustu času.´´

,,Já ti normálně zjišťuju, že když přijdu, tak musim minimálně čtyři hodiny prokrastinovat, abych pak mohla začít pracovat.´´

,,No hele, dopoledne vytvářím precizní plán, což je v podstatě seznam věcí, který se tady daj ukrást, pak jdu na oběd tak do tří a odpoledne přichází plnění dopoledního plánu.´´

Správně vážení. V práci má bejt především zábava. Každej by měl dělat práci, která ho aspoň trochu baví, a když ho nebaví ta práce, měl by mít zábavu s kolegama. A to každej den, protože se správnou partou, když se ráno pořádně pozdravíte, poplácáte vaše pozdravy, začínáte vyprávěním, co se dělo včera, donesete si k snídani nějakou upečenou mňanku,to je pak ta práce mnohem snazší a máte z ní radost.

Jak říkám, vaši kolegové, jsou vaši zachránci a vy jejich. Když se nepříčetně vožerou, přijdou o dvě hodiny pozdějc, vy ste rudý vzteky, protože jste celý dopoledne museli makat za dva, ale za hodinku už se s ním smějete, jakýžeto zvěrstva včera zase vyváděl. Nebo taky naopak žejo, co si budem povídat. Když na brigádě v kině se místo kontrolování sálů s kucima cpete popcornem a koukáte na Hunger Games, když si ve fastfoodu skládáte rajčata za krk jakože límeček, když si v práci za barem nenápadně kápnete dvojtýho ruma do čaje na lepší náladu, když si v práci v důchoďáku spletete kalíšky s lékama a rozdělíte je nakonec spravedlivě dle počtu pro každýho, když na poště ztratíte dopisy, když jako velká menežerka urvete umyvadlo...je to radost.

A největší radost mi přinášel jeden můj brigádník Pepa. Pracovali jsme spolu, snad to můžu říct, ve Freshlabels. A jestli znáte Freshlabels, tak víte, že si v pražským obchodě můžete cokoliv libovýho vybrat rovnou nebo si to tam nechat objednat. A když příde zákazník s objednávkou, zeptaj se vás na jméno a na to, co by to mělo být, protože se to pak líp hledá ve skladu. Jenže! Ona to někdy neni prdel, zvlášť, když je tam nával a milion věcí. Protože se vám stane, že vám člověk řekne jméno a vy ho zapomenete přesně v tý chvíli, kdy otevřete dveře od skladu.

A to byla Pepova parketa.

,,Dobrý den,,

,,Dobrý den mám tady objednávku z netu.´´

,,Vaše jméno prosím?´´

,,Kadlec´´

,,Ano, super a co by to mělo být?´´

,,Boty, adidasky.´´

Pepa jde do skladu. Slyšim, jak tam štrachá  v botách. Ticho. Zase štrachá v botách. A zase ticho. Povzdech. Vykoukne svojí precizně nagelovanou hlavou:

,,Jakže ste říkal to jméno? ? Kratochvíl?´´

,,Kadlec.´´ 

,,Jo!Jasně, hned to bude!´´

Slyšim štrachání. Ticho. Štrachání. Vzdech.

,,Ještě jednou prosimvás, já se moc omlouvám, Dvořák ste říkal?´´

,,KADLEC! Řekne jak pán, tak já i druhý kolega.´´

,,Ježiš no, jooo, já sem blbej, pardón, hned to bude´´

Štrachání. Ticho. Nadšený štrachání a hlasitej dupot ke dveřím. Pepa triumfálně vychází s úsměvem a krabicí.

,,Táááák, pane Kříž, tady jsou ty botky! Chcete vyzkoušet obě?´´

Dvoudílné plavky

Ke každému létu neodmyslitelně patří dovolená u moře. Vzít si dva tejdny volna a vyjet se plavčit. Na začátku plánování každé akce je vždy minimálně dvacet nadšenců. Joo super, pojedeme k moři jako parta, budem pít a hrát hry a pařit, jééé to je super. A pak nakonec někdo musí do práce, jinej babičce na narozeniny, třetímu se nechce do zrovna do Chorvatska a zbylých čtrnáct zrovna hlídá nemocnou kočku. Takže jsme se jednoho dne sešly u auta já, Leibli a Eva. Sbalený kufry, nasmažený řízky, plná nádrž a rezervace na príma pokoj u starší paní blízko moře. Věděla jsem, že Eva je vynikající řidič a Leibli letitá řidička, tudíž jsem jim velmi ráda nechala místo vpředu, jelikož já, sedmidioptrickej slepec, řídim stěží i nákupní vozík, natož auto po dálnici. Holčičí playlist byla už jen třešnička na dortu.

Za prvníma hranicema si holky vyměnily řízení a vyprávěly jsme veselé historky.

,, No hele tak tam přijdu jo..Brzdi. A povídám! Brzdi. Ty hele.. BRZDIII!!!´´

V prvním městě se ukázalo, že Leibli neumí křižovatky. A že jako jak je to možný, že má ten náklaďák přednost, a že to teda rozhodně v autoškole V ŽIVOTĚ nebrali a jak to jako víme my dvě. Vysvětlování předností šlo rychle a jasně. A jelikož Leibli chtěla mít sichr jistotu, na další křižovatce si najela přesně doprostřed, zastavila a vypla motor. Vítězoslavně se na nás podívala a vopřela si ruku o sedadlo.

,, Tak! A kdo teď má teda přednost?´´

,,TY!! JEĎ!!JEĎ´´ doprovázela náš řev troubící auta všude okolo.

Po pár dalších cvičeních už naše cesta probíhala hladce až do cíle, i když se Leibli vůbec nebála řvát na jiný řidiče: ,, Nedrž se za bradu!!´´ a podobné.

Chorvatsko nás naprosto nadchlo. Já tu byla poprvý a jak sem čekala, dle vyprávění, milion Čechů s paštikama a přervaný pláže, tak nic z toho se nekonalo. Domek kousek od pláže. sluníčko a jen pár Čechů.

,, Nejvíc se těšim, jak si pískem obrousim kůži a nebudu mít pak celej rok ekzém.´´

,, Ty Léňo...a víš, že sou tu kameny žejo?´´

Jak říkám, idylka. 

Každá ženská je jiná, takže jedna chtěla chodit do barů, druhá chodit po památkách a třetí se jen válet. Nakonec sme to sladily a myslím, že sme si to perfektně užily. 

Jediný co mě mrzelo, že holky nechtěly tak blbnout ve vodě jako já. S míčem, s obřím kruhem, na bójce...vždycky tak pět minut a pak mě tam nechaly. A pak zase pět minut a zase mě tam nechaly. 

,,To je fakt konec, já tady nafukuju kruhy a ony se tam válej a opalujou. Ježiš Leibli si dokonce čte knížku! No ale já jim dám, já si tady natrénuju svoje stojky a pak budou čumět. Zašnorchluju si jo, zaplavu. Zakroužím tady kolem bójky..jooo. A ve vodě se navíc člověk víc opálí se říká, já budu nakonec největší Naomi Campbell tady ze všech. Panečku. Ještě by to chtělo nalovit nějaký mušle. To je fakt vrchol, tak já sem tady dobrodruh tři tísíce a ony se ani nekouknou, že by mě pochválili ani nezvednou hlavu! No nic, dělám to pro sebe žejo, protože mě to baví. Budou mrkat a já budu ještě takovej frajer, že se s nima o ty mušle a krabíky rozdělim.´´

Až budu příště s kámoškama u moře, budu chodit do vody jen s nima. Protože to by mi aspoň někdo řekl, že během toho dvouhodinovýho nácviku do National Geographic mám celou dobu shrnutý plavky a prsa venku.

Zbogom.

Řasenka a pyžamo

Možná to znáte. Odstěhovali jste se od rodičů, máte práci a svůj život, ale hodní a laskaví rodiče se vám stále snaží dávat něco ,, na přilepšenou,,.Připadá mi to jako dědičnej jev, kterej se objeví nejdřív u babičky, když vám na cestu do vlaku dá 10 vajec, kuře, kilo rajčat, marmeládu od Miládky(letos se jí opravdu vydařila), domácí chleba, bublaninu, houby, vokurky a pytlík brambor. Kdyby mě jako náhodou ve vlaku přepadnul hlad, potom co do mě narvala pět knedlíků s rajskou. Ta moje mi dala ještě občas padíka na pohár, jak to říkala. A rodiče, jakmile vystřelíte z hnízda, tenhle jev okamžitě přebíraj. Co si budem nalhávat, když jste v prváku na vejšce ve studentským bytě, máte nuznou brigádu a v tu vám přistane maso, sýr, těstoviny a brambory...tak to je nádhera a neskonalý vděk.

A moji drazí rodiče to aplikují dodnes, kdykoliv za mnou přijedou do Prahy. Asi je potřeba podotknout, že jsou řezníci. Takže domácí rajčata sem nikdy nedostala, ale kus masa na guláš, kus na tatarák a pět panenek to je má pravidelná výslužka. Táta se ještě ke všemu bojí, že neumim vařit, takže si vždycky přivezou i vlastní oběd. Následuje vyhubování, protože naši otevřou mrazák a zjistí, že sem nic nesnědla, protože sníst pět kilo masa za měsíc mi prostě nejde a při každé návštěvě je prosím, ať už nic nevozí. 

Když začně být na jaře hezky teplo, mamka za mnou ráda přijíždí do Prahy na den s dcerou. Dáme si někde oběd, vyberu nám nějakou výstavu, nejradši máme takový interaktivní, kde se dá i něco vyrobit, pak zákusek u Hájků a mamka jede domů nebo u mě přespí a jede ráno. Parádní den. Ovšem naposled....to bylo možná naposled. Čekala sem na ní na nádraží, mamka už mi mávala z autobusu a hezky sem se na ní usmívala. Když v tom mi pomalu ten úsměv začal mizet. Vlekla obří tašku. 

,,Ukaž já ti to vemu,, V tom se mi ruka prohnula a taška spadla na chodník. ,,Proboha co v tom je?´´

,,Nic.´´ 

,,Mami!´´

,,Jen řasenka a pyžamo.´´

,,Mami!!!´´

,,No tak to je konec. Tak já jedu za svou jedinou dceru a nesmím si vzít s sebou ani řasenku a pyžamo. No to sem dopadla! Popadni tu tašku a pojď.´´

A tak sem táhla takovej dobrejch patnáct kilo masa z Anděla přes Staromák, na Pražskej hrad, Hradčana, Petřín, Václavák až na Vinohrady. 

Pyžamo a řasenku. Znělo mi  v hlavě, když jsem večer usínala s modrou rukou.

Po nějakém čase se v rodičích začne projevovat ještě jedna vlastnost. Z čiré lásky. Jakmile je něco v akci, buď to ihned zavolají nebo rovnou koupí, když je to za tak skvělou cenu! Takhle moc nás mají rádi a myslí na nás. Pak to dopadá tak, že nám jednou přivezl taťka z Německa dvanáct deodorantů kultovní značky Fa a pyšně nám je doma představoval, až se tetelil, jaký je hodný otec a vnímavý manžel a chlubil se velmi výhodným kupem. Asi po roce ovšem následoval tento rozhovor, kdy táta stál na štaflích a rovnal skříň:

,,Holky co tady ty Fáčka? Vy se tim vůbec nevoníte. Leni na, vem si jedno fáčko.´´

,,No, když mně se moc nelíbej,,

,,Jak nelíběj?!´´

,, No to bílý ještě de, ale to růžový smrdí jako pivo.´´

,, Co povídáš! Ukaž!....No...no nádherná vůně.´´

,,Tati ale já to..´´

,,Jen si je vem do Prahy a dej jedno Leibli  a jedno Marušce. Uvidíš, jak ti ještě poděkujou. A mamka si taky veme jedno do práce, viď Karli?´´

Mamka tenkrát dělala, že neslyší a zachránila si podpaží.

I když sem je kopla hluboko pod postel, tak byly tyhle boží Fáčka přibaleny k masu při následující výslužce. Holky se maj na co těšit.