Tak tohle přesně není můj případ.
Moje první setkání s domácím zvířetem totiž odložilo pořízení mazlíčka do naší domácnosti na dalších deset let. Byla jsem u babičky na prázdninách a chtěla sem jí udělat radost, než přijde ze zahrádky. (A hlavně sobě, sobě sem chtěla udělat radost). A tak sem si našla na dvorku nějakou plechovku s barvou a kočce Líze začala dělat velmi epesní černé pruhy. Protože každej, kdo byl malej, KAŽDEJ, chtěl mít doma slona nebo žirafu a nebo jako já, tygra. A tak Lízinku postupně proužkuju, a když už sem to měla skoro hotový, tak se můra vysmekla, ťapkama skočila přesně do tý plechovky a utíkala ven. Krásně tu černou barvu naťapala na postel v babiččině ložnici, v obýváku a v kuchyni, kudy utekla ven. Vemu tu plechovku do ruky a čtu: ,, Po zaschnutí nesmyvatelné.´´
Byly to moje první a poslední prázdniny na vesnici.
Ať už se v životě sebevíc snažíme, tak karma, osud, Bůh, kouzelný fazole nebo co chcete...tohle prostě funguje a najde si vás to. A tak, když mi bylo osmnáct a začla sem chodit po škole po hospodách a taťka pracoval v zahraničí, dostala moje mamka pejska, aby jí nebylo doma smutno. Naprosto parádního a krásnýho westíka a já sem poprvé v životě zažila to, mít psa. Mít zvíře. Taťka ho pojmenoval Radamián Baltazar Longo. Říkáme mu Áďo.
Jenomže jak sem už asi byla starší, tak se žádný nezapomenutelný dobrodrůža nekonaly, žádný vzrušujíí historky a výlety. Nenene. Náš Ádíček se totiž okamžitě stal maminčiným mazánkem, dolejzkou a ňufíčkem mých rodičů. Takový jako druhý dítě. Mě má dodnes jen na hraní, kousání, strkání a kopání, ale žádný velký mazlení se opravdu nekonaj. Hezky mě vítá, evidentně respektuje, bere na vědomí a to je tak všechno.
Ale abych nekecala, tak nezapomenutelnej zážitek spolu máme. Každý pes má v sobě vrozenou vlastnost zahrabávání kostí. V bytě to jde těžko žejo, tak si ty chlupáči vymejšlí nejrůznější schovky, aby ukojili svůj přírodní pud. A jelikož náš Áďa přišel do řeznický rodiny, dostává opravdový hovězí stehenní kosti, nakrájený na menší kousky, ve kterých bejvá vždycky ještě trošku masíčka, aby si pošmáknul. Ten malej šikula si je vždycky schová někam do pelíšku, pod svoje osobní věci a jednou za čas si je zkontroluje, jestli tam pořád jsou.
Jednou to už u nás vypadalo opravdu jak na hřbitově, protože kosti byly roztahaný po celým bytě, tak sem mu vynadala, že předpokládám, že je inteligentní pes a ať si to laskavě kouká uklidit. A opravdu, během odpoledne ty kosti zmizely. To mu je určitě uklidila mamka, říkala sem si.
Ten večer sem si šla lehnout do čerstvě povlečený postele. Když mám čerstvě povlečenou postel, beru si i nový pyžamo, aby ta echt svěžet dostala ještě větší grády. Uložím se a se zavřenýma očima jsem si dala ruce za hlavu a s klidným výdechem je vsunula pod polštář.
Necítila jsem hebké povlečení vyprané od maminky. Ani naducanej polštář plnej prachovýho peří. Kdepak. Ten malej gauner mi ty odporný ožužlaný, krvavý, smradlavý, mokrý kosti nacpal přímo pod polštář! A úplně všechny!
,,Vokamžitě si to odnes! No fuj, ty seš čuňák. To se dělá tohleto hodný Leničce?´´
To, že se na mě tvářil jako na idiota, kterej tady hrotí naprosto prkotinu a ještě nasraně, kde že má teď jako v deset večer vymejšlet novou schovku, to se asi dalo čekat.
,,Co tady blbnete děti?´´ přiběhla mamka (označení nás obou jako dětí nebudu ani komentovat)
,,Se na to koukni mami, jakej je to kanec!´´
,,Jéžiš, tak je tohle možný?´´
Po týhle větě, sem se uklidnila, že teď teda dostane Ádouš vynadáno, teď přijde zadostiučinění, na mě si nepřijdeš mladej, tohle ti jen tak neprojde, tohle si opravdu přeťáp holenku. Kiš Kiš.
,, Je to možný Lenko? (mizí mi úsměv ze rtů) Tak on si to tady tak hezky schová a ty mu to celý rozhrabeš? No Lenuše styď se. Pojď bejbinko, pojď, já ti dám mňaminku, no tovížejo, co ti to udělala ta drzá holka viď? Nooo..nemysli na to ty můj andělíčku.´´
A na to, že mi naši říkaj dost často Áďo, sem si už zvykla.
Žádné komentáře:
Okomentovat