Učit se, učit se, učit se

Jak sme se učili na státnice

Za tři roky na vyšší odborné škole jsme se toho hodně naučili. A nebyly to jen poznámky z přednášek. Naučili jsme se, jak vypít dvacet piv za jeden večer, jak vydržet tejden s deseti hodinama spánku, že když se v deset ráno probudíš, tak už sou kolikrát tři odpoledne, jak si oblíct zapnutou bundu celou naruby, že ti ty praštěný zkoušky stejně vždycky narvou do tří dnů, aby ses z toho zbláznil, že i když to nejvíc umíš, tak to nedáš, ale ten, kdo to ,,ani neotevřel,, tak má za jedna, že lze ukrást loďku na Žofíně a vyplout v ní ve tři ráno na Vltavu, že i učitelé sou lidi, ale hlavně, hlavně jsme se naučili být kamarády. Protože mě na škole vznikla parta, kterou bych přála každýmu. Teda každýmu, kdo je super vtipnej, jako my. Celou dobu sme se navzájem velmi úspěšně kopali ke zdárnému ukončení třetího ročníku a opravdu sme si pomáhali.

,,Já bych se chtěla zeptat..."
,,Prosimtě ty se hlavně na nic neptej, táhne to z tebe až mě štípou oči. Pošeptej mi to do ucha a já se zeptám za tebe."

Vždycky sem byla šprt a snažila sem se o dobré známky, chodila sem na matematické olympiády (proč?) a posílala s češtinářkou slohy na soutěže. V prváku na vošce tomu nebylo jinak. Všechno nový, jiný, Praha a v hlavě zafixovaná věta od všech učitelů na střední:,, No na vysokých školách se s váma teda takhle crcat nebudou!"Takže sedět aspoň tak nějak vepředu a zapisovat si každý slovo. Pak každý druhý slovo. A pak už jen: ,,Ahoj, nemáte někdo poznámky z dnešního téemka?" a doufat, že to někdo do tý vaší facebookový spolužácký skupiny vyfotí. A snad to bude ten samej člověk, co pravidelně fotí a sdílí testy z češtiny.

Vždycky se najde předmět, kde učitel žádá slovo od slova převykládat jeho přednášku, nejlépe jeho vlastní knihu. A pak jsou předměty, kdy se učíte jak šílenec třicet stránek něčeho, co absolutně nemá smysl. Přijdete na zkoušku, posadíte se a oni se vás zeptaj, jestli vidíte sklenici jako poloplnou nebo poloprázdnou. Což se mi mimochodem stalo a po hodině a čtvrt, kdy sem seděla na židličce s propocenejma zádama jsem odcházela s trojkou, neschopna už nikdy v životě zopakovat, o čem jsme se tam vlastně bavili. Byla to mimochodem filosofie. Ještě tenkrát tak tajemně zahalená v názvu Antropologie, filosofie a estetika a bohužel dodnes nevím, o čem tento předmět byl a to trval tři semestry.

Což si ovšem nenechal líbit náš spolužák Tomáš a ve chvíli, kdy se mu zdál výklad nekvalitní, pomalu vstal, něžně odšoupl pedagoga a přednášel zbytek hodiny sám. Spousta učitelů říkala, že maj v počítači speciální sloku s jeho jménem.

Jako dobrý tým jsme se dostali až do onoho třetího ročníku. A tím dobrým týmem myslím to, že někdo za mě psal články o politice, někdo mě zaškrtával v docházce večerních předmětů, když už jsme seděli v restauračním zařízení a já za to dělala mým spolužákům rozpočty na filmy a produkční plány. A neříkejte mi, že vy ste to takhle neměli.

Po úspěšném získání 180 kreditů a odevzdání absolventské práce přišel onen proslulý svatý týden. Do kterého se snažíte vecpat celé tři roky učiva. Jako placebo jsem si koupila vitamíny na paměť a pro sichr trochu vína. Shromáždila jsem si veškeré podklady potřebné k učení, ale u sedmdesátéhosedmého papíru mi došla barva v tiskárně. Ačkoliv nejsem příznivcem společného učení, vydali jsme se já, Maruška, Háňa a Lukáš k Lukášovi na chatu, kde jsme se plánovali společně učit a vysvětlovat si nevysvětlitelné pojmy. Jako někdo, kdo v životě neměl chatu ani zahradu, jsem půlku prvního dne rozjímala nad vybaveností  a útulností jejich chaty a druhý den se rozplývala nad jezevčíkem Amy, protože tu doma taky nemám. Během dne jsme se učili každý sám a večer jsme si společně opakovali učivo.

,,Hele takže tady máme ty zpravodajský žánry, jak to je Léňo?"
,,Kůň, řezník, hlava, klaun a jeho žena.
,,Noo..když to tam hodně zahuhláš a zakašleš, tak by to mohlo projít."

Ve středu nám přišla naše hodnocení prací od oponentů. Na jediném počítači, který měl připojení k internetu jsme si střídavě četli svá hodnocení a postupně jsme se zkroušeně motali po zahradě. Večer jsme vynechali opakování a úspěšně jsme se ze žalu propili. Jak může nějaká fůrie, kterou vůbec neznám a ona nezná mě, hodnotit mojí práci, když vůbec neví ty úskalí? Večer jsme zakončili trošku škodolibými sázkami na naše spolužáky, jestli absolutoria dají nebo ne.

Na svaťáku vám hrozí dvě nebezpečí. Buď vyjde přesně do termínu majálesu anebo je hezky. A my sme měli přímo nádherný počasí. Aby mě to nelákalo, nebrala sem si plavky. Druhý den už jsem vybírala skříně Lukášových rodičů a skončila v bazénu v plavkách jeho táty. Byly to modrý slipový pánský plavky s bílejma hvězdičkama. Emerika hadr.

Během svaťáku se mi podařilo všechny papíry k učení nejdřív spálit a zbytek posléze utopit v bazénu. Vymyslela sem si na to tehdy dvě teorie. Buď totálně pohořim a potopí mě nebo ukážu, že v tom umím plavat a vzplanu vědomostmi.

A díky bohu, druhá teorie vešla v praxi.

Skleníková květinka

V nemoci i ve zdraví. To je klausule, na který budu při svatbě obzvlášť trvat a možná i požadovat trojté podtržení. Patnáct zlomenin, otřes mozku, otrava krve, šest dioptrií a nekonečné alergie. Stejně jako Samuel L. Jackson ve filmu Vyvolený doufám, že je někde na světě někdo, kdo je super zdravej a nerozbitnej. A poznat ho nikdy nechci, protože by mi určitě při podání ruky zlomil zápěstí.

Svojí první zlomeninu, kterou jsem měla ve dvou letech, si pamatuju jen z fotek, kdy za sebou roztomile tahám sádru na ruce po zemi na zahradě u babičky. Stalo se mi to mimochodem tak, že sem vyběhla do prvního patra chaty, otevřela dveře a tam nebyla podlaha. Ideální řešení mých prarodičů, jak zabránit vstupu zlodějům. Zloději nepřišli a já spadla rovnou do zavařenin a kompotů ve sklepě.

Pokud jste měli někdy něco zlomeného, moc dobře víte, že je důležitá okamžitá reakce a pomoc bližního. A té se mi vždy dostalo. Jako například, když sem si zlomila nohu pádem z pavlačových schodů a dopajdala sem se do bytu, ohlásit úraz nejbližší dospělé osobě. A mamka nebyla doma.

,,Tati mám asi zlomenou nohu. Už tam mám takovou tu podlitinu a bouli."
,,No tak to jedem hned na pohotovost."
,,A dáš mi na to nějakej led prosím?"
,,Na, dej si na to hrášek."
,,Tati mně to z toho kape, dáš mi na to utěrku? Díky. No ale takhle to nemůžu držet, to nikam nedojdem. To chce nějakou tašku." Načež taťka vzal pytlík se dvěma rohlíky, vyndal je a dal mi nohu do pytlíku plnýho drobků. Se smícháním s tajícím ledem to byla mňaminka a vzhledem k horku taky skoro polívka.
,,Prosimtě a nemáme nějakej provázek? Ono mi to padá." (Chápejte, že mi bylo kolem dvanácti a to je věk, kdy se každý dítě promění v rozumbradu nejvyšší úrovně)
Taťka se rozhlídnul po kuchyni, vytáhnul kabel od rádia, zavázal mi sním nohu, s tím, že zástrčka do elektřiny vesele plavala v pytlíku.
,,A dost výmyslů Lenko. Jedem!"

Na pohotovosti nás tenkrát moc pochválili.

Vynechat mamku z mých úrazů se mi velmi vymstilo. A ještě mnohem hůř, než rozmočenou nohou s drobkama.

Dodnes si totiž pamatuju, jak sme si v ulici Sadová, která je celá z kopce, hráli s dětma a rozhodli se, že se poběžíme kouknout dolu na křižovatku, kterou právě asfaltujou. No hned při prvním kroku sem upadla a koulela se až dolu a čerstvě sedřeným kolenem si krásně sedla do toho štěrku a lepkavé černé hmoty. Elegantně sem si koleno utřela rukou. ,,Mámě to neřeknu, určitě by mi to polila kysličníkem a to by pálilo jak čert. Jasně, budu tentokrát chytřejší než máma."

Za tejden mě naši vezli v horečce do nemocnice a byla sem moc ráda, že můj táta neztratil optimismus.
,,Nenechaj si mě tu, že ne tati?"
,,Tovíže ne!!! Daj nám mastičku a pudeme domu."

Byla sem tam tenkrát dva měsíce s otravou krve. Přesně červenec a srpen. Prázdniny v prdeli, ale hlavně, že sem byla chytřejší než máma.

Na mé patnácté narozeniny zlomeniny definitivně (klepu na zuby) ustaly a zůstaly jen alergie. Na ovoce, na zeleninu, na koření a hlavně na čokoládu. Zní to možná nepředstavitelně, ale dá se s tim žít. Když se teda rozloučíte s tím, že má jídlo nějakou chuť. Jako když se mi mamka snažila udělat segedín bez papriky. Byl bílej, a ikdyž byl s láskou dělanej, tak chutnal jako zvracení.

A tady se to právě začíná s tou láskou bližních přehánět. Protože občas prostě máte chuť. A to neskutečnou. Třeba na takový rajče. zakousnout se do šťavnatýho rajčete, usrknout z něj šťávičku a užít si tu pikantnost. Jenže to mi okamžitě nateče jazyk, hrdlo a je po vychutnávání. A moji kamarádi to ví moc dobře.

Občas mám nutkání zhřešit, ale díky nim prostě nemám šanci. Když s kamarády grilujeme a já si říkám, budu tady jen tak okolo kroužit a pak si vemu nenápadně ten kořeněnej steak a snim si ho vzadu za stromem.
,,Léňo!! Máš tady maso! Na, máš to jenom osolený a tady máš k tomu chleba a plátek okurky, snad se ti nic nestane." Prostě mě okamžitě vymáknou.

Stejně tak v práci, když přinesou zákusky a je tam deset sachrů a jeden piškot se želé. ,,Ten nechte, ten je speciálně pro Léňu." Jako já je za to miluju, ale taky příšerně nenávidim.

A to si ani neumíte představit to peklo, když jako děti s bratrancema dostáváte od babičky mikuláše a oni tam maj toho čokoládovýho anděla a vy banán a vlašskej ořech. No to je na zastřelení.

Jako poslední to korunovala Leibli. Seděli sme tenkrát na předmětu Duchovní kořeny Evropy a hrály lodě. V tom se otočila naše spolužačka Dagič. ,,Holky nechcete polomáčenku?" A teď zpomalenej záběr jo. Natahuju ruku. Kouzlí se mi úsměv na rtech. V puse se mi připravují sliny na tu božskou chuť polomáčenky, která se po prvním kousnutí uplně blbě zlomí, jak mě zahlcuje sladká chuť a vytrhává mě ze spárů tohoto nekonečného předmětu, o kerém zhola nic nevím. A když už mám ruku skoro u sušenky, slyším vedle sebe promluvit Jidáše.

,,Nene, díky. Já nemám chuť a Léňa nemůže čokoládu."
Návrat do normálního času. Dagič se otáčí a má ruka klesá na lavici. Úsměv ze rtů mizí.

É sedum. Zásah potopená.

Švýcarský hodinky

Máme kolem sebe přátelé. Ty nejlepší, ty minulé a někde i ty budoucí. Jsou ale i přátelé. na které si normálně nevzpomeneme. Vídáme je neskutečně často, ale nikdy jim nenapíšeme, na kafe je nepozvem, o pozvánce na svatbu už nemůže být řeč už vůbec. Přitom nám tihle lidé byli kolikrát blíž, než vlastní matka. Viděli jsme je víckrát, než babičku za poslední rok. Zachránili nám život, podrželi nás v nejtěžších chvílích, kdy sme mysleli, že je konec a srdečně ses námi radovali z každého našeho úspěchu. Jsou to neuvěřitelní lidé. Psycholog, farář, učitel, doktor, právník. Tohle všechno je výčepní.

Teda samozřejmě ten pravej. Ten váš, kterýho si v životě najdete. 

Můj první výčepní, se kterým sem se setkala, byl můj strejda Jára. Von to teda neni můj strejda, ale taťkovo, ale jelikož jinýho nemám, tak sme se o něj s taťkou rozdělili. Pracoval jako výčepní v hotelu Slunce na náměstí v Budějcích, kterej tam už dávno nestojí a dost si myslim, že za to může právě náš Jarouš. Razil totiž teorii, co hostovi, to sobě. Takže kolikrát, když tam můj šestnáctiletej táta zašel s kamarádem na pivo, protože mu Jára vždycky nalil žejo, ležel už Jára vzadu na basách a to bylo teprv poledne. Na hotových penězích mu taky moc nezáleželo. Některej večer neměl v kase ani korunu, ale na ruce troje Švýcarský hodinky a super nový boty mokasíny ze západního Německa echt lédr. Ve kterej s náma mimochodem vyšel v zimě v Krkonoších do Petrovy boudy, kde celej pobyt suveréně kouřil.

Uběhlo pár let a seděli sme ve Stonu(čti ve Stounu). V Budějcích samozřejmě. Byla to moje první návštěva a vzala mě tam Leila. Scházeli sme po schodech dolů a najednou se mi začala odhalovat ženská postava. Neskutečně vysoký pěnový žabky, mini, ale opravdu minisukně, VOBROVSKÝ mňamňoule, zakrytý takovým krajkovým hadříčkem a bloňdatý háro. Výčepní Lenka. Metr vosumdesát, žádný pírko.

,,Dobrý večer,,

,,Nazdar!´´

Ani nezvedla hlavu.

,,Co to bude?" Zařvala zpoza baru, aniž by k nám udělala krok blíž.

,,Tři piva a střik."

,,Se střikem se teda rozhodně srát nebudu." 

A přinesla čtyři piva.

Všichni tuhle metodu zřejmě už znali, takže se tam neobjednávalo na baru, ale řvalo.

,,Léňo!!! Jedny sparty prosím!"

Než sem se stačila ohlídnout, krabička mě praštila do hlavy. Prostě je hodila přes celou hospodu a u sebe si udělala čárku na lístku. 

,,Ještě sirky prosim."

Ve vteřině mi zachrastila krabička kolem uší.

V tý hospodě byla sranda, živo a neskutečnej pořádek. Jakmile totiž někdo začal dělat bordel, dostal první slovní varování, podruhé už ho Lenka nesla za flígr a pásek u kalhot a házela ho do schodů. 

Po příchodu do Prahy jsme brzo se spolužáky našli nové útočiště. Malá ryba. Hospoda, která má přes ulici ségru, kavárnu Rybku. Tam maj otevřeno od sedmi, takže ve volným dni se tam dá krásně začít kávou a ve dvě hodiny se akorát posunete o pár metrů dál, do hospody. Co si budem nalhávat, ale i takové dny se nám při studiu staly. Nutno však podotknouti, že se náš byt vzdaloval od Rybky pouhé dvě ulice. A tam jsem našla tu poslední, zřejmě osudovou.

Menší blondýnka s modrýma očima, věk kolem padesáti, vždy hezky upravená a slušná, na nás velmi příjemná. Jakmile zjistila, že se v lokálu zdržíme asi delší dobu, přesněji celou dobu našeho studia, začala se s náma kamarádit. Ptala se, co ve škole, jak nám dopadly zkoušky, co prázdniny a jak se maj naši. Říkali sme jí teto a my sme pokaždý měli na stole připravenou cedulku ,,moje holky.,, 

Vždy nás hnala k lepším výkonů. Třeba když sme tam seděly s Aničkou ve tři ráno.

,,Teto prosím, i kdybysme teď prosili, škemrali a klečeli, tak nám už další pivo nenoste. Prosim."

Za chvilku byla zpátky se dvěma půllitry.

,,Já se moc omlouvám, ale vyste prostě tak skvělý. Ráno se zastavte, udělám vám snídani."

Mě s Leibli naučila matematice.

,,Takže je tam 15piv a já sem o dvě napřed. Takže ty vosum a já pět. Né. Ty šest já osm. Né, ty deset já pět. Sedm.. Víte co? Tady sou všechny peníze a přejeme hezký večer."

Teta nám škrtla dvě piva, abysme měly lehčí počty a vrátila nám drobný.

Řešili sme s ní holčičí intimnosti typu:,,Teti...teti pojďte sem..na záchodech není papír."

A v neposlední řadě jsme jí asi milionkrát všichni vyznali lásku.

Minulej tejden, kdy sme tam měli menší sraz ze školy, nás teta přišla opět pozdravit. Ptala se nás, jak se nám daří, kde pracujem, s kým chodíme a hlavně, že sme byli vždycky nejlepší, a že ty mladý dneska za nic nestojej. A taky nám řekla, že sme byla její poslední parta a krásně sme zakočnili její kariéru. Ani sme si totiž nevšimli, že mezitím, co tam s náma seděla, nám nosila pivo mladší slečna.

,,To je moje holka, veme to tady teď po mě."

Řemeslo se předává z generace na generaci. A mladá teta, ikdyž chce prej víc cestovat, vypadá zatim dost nadějně.

Moment překvapení

Nádhernej balíček. Krásnej balící papír, lesklá stužka a na ní přivázaná jmenovka se jménem. Těšení působí na maximum a na tváří potutelnej nezastavitelnej úsměv. Známe to všichni. Dáreček. Ta úžasná chvíle mezi rozbalením a odhalením obsahu. Čím jsme starší, tím je to těžší, ale i tak se rádi staráme o překvapení svým nejbližším.

A že se mi o to překvapení naši snažili celej život. První holčičkovskej parfém, televize do pokojíčku, telefon, kamera. Musím uznat, že mi celý léta dávali nádherný a cenný dárky, kterých sem si vždycky hrozně vážila. Jedny Vánoce ovšem začali nečekanou diskuzí.

,,Tati co si letos dáme k Vánocům?"
,,Ty to bereš tak materialisticky Lenko, dřív to lidi vůbec takhle nebrali. Si vem, že si lidi dali k Vánocům třeba pomeranč. Nebo oříšek. A jak se hezky poměli a měli z toho radost."
,,Já sem na pomeranče alergická, můžu ho dát tobě a ty mě ořech?"
,,Jasan."


Měsíc do Vánoc uběhnul docela poklidně a nastal Štědrý večer. Po večeři sme si sedli kolem stromečku  a začali si rozdávat dárky. Od mamky sem dostala ty holčičí věci jako kosmetiku, pyžamo, ponožky a podobné a zbyl mi jeden kulatý balíček. A ano, byl tam vlašák. Zasmála sem se a párkrát si s nim hodila v ruce. Kouknu na taťku a ten si stejně podobně hází s pomerančem.

,,Co to je? To ste si jako fakt dali? Tak ste normální? Koukněte vyndat normální dárky. A šupem. Vy ste si jako nic nekoupili? Norberte? Lenko?! Tak máte rozum???"

Takže místo toho, abychom byli pochváleni za nemateriálnost našich darů a uctění pravé hodnoty Vánočních svátků sme dostali každej pár facek a nastala tichá domácnost.


A jakobychom si tim s tátou odepsali dárky na dalších pár let. V patnácti, když sem strašně toužila po piercingu mi mamka místo poukazu na zákrok dala zlatej prsten. Korunovanej větou:,,Ten sem ti nechala udělat ze zubů po babičce Modrochů. Jednou ho velmi oceníš." Dívka v patnácti bohužel neocení a už vůbec nechce prsten, notabene zlatej, protože zlato je přece pro starý báby žejo. (Dnes už jsem asi stará bába, protože ho nesundám z ruky.)
Taťka obdržel poukaz na dentální hygienu. Jakože investici do zdraví, kterou jednou ocení. Taky neocenil. Prej na něj nastoupila mordijána, která se mu snažila vyčistit zuby, který třicet let cedily čtyři až pět turků denně.

Kolikrát nejde ani tak přímo o dar, jako o jeho prezentaci. Ze sady skleniček se taky může vyklubat zábavný štědrovečerní program pro celou rodinu, jak nás naučil major Šebek z Pelíšků.

,,Zavři oči."
Zavřela sem oči a v NAIVITĚ nastavila dlaně.
,,Můžeš"
Otevřela sem oči a centimetr od mýho obličeje se bleskalo a nějaká neurčitá věc vydávala odpornej praskající zvuk. Z leknutí sem se okamžitě rozbrečela a dožadovala se přestání představení, který ovšem nadále pokračovalo.

,,Nebul. Sehnal sem ti paralyzér, pravej policejní na ochranu. Ale chtělo by to na někom vyzkoušet. Víš co, jenom tak jako do svalu na vteřinu, ať víme, co to dělá."
Oba sme pomalu vrhli pohled na mamku, která ve vteřině ztratila úsměv ze rtů a práskla dveřma. Cukroví sme ten večer také jedli v tichosti.

A jestli tohle byl pro mě šok, tak nevím, jak vysvětlit poslední perličku. Ten rok mě zlatá mamka opět potešila holčičíma věcma a na stromečku zůstala poslední obálka s nápisem Leník. Taťka seděl na gauči a tvářil se velmi pyšně. Usadila sem se po jeho boku a on mě objal kolem ramen. Otevřela sem obálku a vytáhla papír.
,,Já tomu asi úplně nerozumim..."
,, Koupil sem nám hrob. V Mladým. Budem tam ležet spolu. A važ si toho, je to dneska pěkně drahý a každej to nemá."

A to asi opravdu nemá a já vím, že svoje místo v budoucnosti mám jistý.

Řada 23 místo 8.

Díky táto.


A jak se vy těšíte na Vánoce?