Švýcarský hodinky

Máme kolem sebe přátelé. Ty nejlepší, ty minulé a někde i ty budoucí. Jsou ale i přátelé. na které si normálně nevzpomeneme. Vídáme je neskutečně často, ale nikdy jim nenapíšeme, na kafe je nepozvem, o pozvánce na svatbu už nemůže být řeč už vůbec. Přitom nám tihle lidé byli kolikrát blíž, než vlastní matka. Viděli jsme je víckrát, než babičku za poslední rok. Zachránili nám život, podrželi nás v nejtěžších chvílích, kdy sme mysleli, že je konec a srdečně ses námi radovali z každého našeho úspěchu. Jsou to neuvěřitelní lidé. Psycholog, farář, učitel, doktor, právník. Tohle všechno je výčepní.

Teda samozřejmě ten pravej. Ten váš, kterýho si v životě najdete. 

Můj první výčepní, se kterým sem se setkala, byl můj strejda Jára. Von to teda neni můj strejda, ale taťkovo, ale jelikož jinýho nemám, tak sme se o něj s taťkou rozdělili. Pracoval jako výčepní v hotelu Slunce na náměstí v Budějcích, kterej tam už dávno nestojí a dost si myslim, že za to může právě náš Jarouš. Razil totiž teorii, co hostovi, to sobě. Takže kolikrát, když tam můj šestnáctiletej táta zašel s kamarádem na pivo, protože mu Jára vždycky nalil žejo, ležel už Jára vzadu na basách a to bylo teprv poledne. Na hotových penězích mu taky moc nezáleželo. Některej večer neměl v kase ani korunu, ale na ruce troje Švýcarský hodinky a super nový boty mokasíny ze západního Německa echt lédr. Ve kterej s náma mimochodem vyšel v zimě v Krkonoších do Petrovy boudy, kde celej pobyt suveréně kouřil.

Uběhlo pár let a seděli sme ve Stonu(čti ve Stounu). V Budějcích samozřejmě. Byla to moje první návštěva a vzala mě tam Leila. Scházeli sme po schodech dolů a najednou se mi začala odhalovat ženská postava. Neskutečně vysoký pěnový žabky, mini, ale opravdu minisukně, VOBROVSKÝ mňamňoule, zakrytý takovým krajkovým hadříčkem a bloňdatý háro. Výčepní Lenka. Metr vosumdesát, žádný pírko.

,,Dobrý večer,,

,,Nazdar!´´

Ani nezvedla hlavu.

,,Co to bude?" Zařvala zpoza baru, aniž by k nám udělala krok blíž.

,,Tři piva a střik."

,,Se střikem se teda rozhodně srát nebudu." 

A přinesla čtyři piva.

Všichni tuhle metodu zřejmě už znali, takže se tam neobjednávalo na baru, ale řvalo.

,,Léňo!!! Jedny sparty prosím!"

Než sem se stačila ohlídnout, krabička mě praštila do hlavy. Prostě je hodila přes celou hospodu a u sebe si udělala čárku na lístku. 

,,Ještě sirky prosim."

Ve vteřině mi zachrastila krabička kolem uší.

V tý hospodě byla sranda, živo a neskutečnej pořádek. Jakmile totiž někdo začal dělat bordel, dostal první slovní varování, podruhé už ho Lenka nesla za flígr a pásek u kalhot a házela ho do schodů. 

Po příchodu do Prahy jsme brzo se spolužáky našli nové útočiště. Malá ryba. Hospoda, která má přes ulici ségru, kavárnu Rybku. Tam maj otevřeno od sedmi, takže ve volným dni se tam dá krásně začít kávou a ve dvě hodiny se akorát posunete o pár metrů dál, do hospody. Co si budem nalhávat, ale i takové dny se nám při studiu staly. Nutno však podotknouti, že se náš byt vzdaloval od Rybky pouhé dvě ulice. A tam jsem našla tu poslední, zřejmě osudovou.

Menší blondýnka s modrýma očima, věk kolem padesáti, vždy hezky upravená a slušná, na nás velmi příjemná. Jakmile zjistila, že se v lokálu zdržíme asi delší dobu, přesněji celou dobu našeho studia, začala se s náma kamarádit. Ptala se, co ve škole, jak nám dopadly zkoušky, co prázdniny a jak se maj naši. Říkali sme jí teto a my sme pokaždý měli na stole připravenou cedulku ,,moje holky.,, 

Vždy nás hnala k lepším výkonů. Třeba když sme tam seděly s Aničkou ve tři ráno.

,,Teto prosím, i kdybysme teď prosili, škemrali a klečeli, tak nám už další pivo nenoste. Prosim."

Za chvilku byla zpátky se dvěma půllitry.

,,Já se moc omlouvám, ale vyste prostě tak skvělý. Ráno se zastavte, udělám vám snídani."

Mě s Leibli naučila matematice.

,,Takže je tam 15piv a já sem o dvě napřed. Takže ty vosum a já pět. Né. Ty šest já osm. Né, ty deset já pět. Sedm.. Víte co? Tady sou všechny peníze a přejeme hezký večer."

Teta nám škrtla dvě piva, abysme měly lehčí počty a vrátila nám drobný.

Řešili sme s ní holčičí intimnosti typu:,,Teti...teti pojďte sem..na záchodech není papír."

A v neposlední řadě jsme jí asi milionkrát všichni vyznali lásku.

Minulej tejden, kdy sme tam měli menší sraz ze školy, nás teta přišla opět pozdravit. Ptala se nás, jak se nám daří, kde pracujem, s kým chodíme a hlavně, že sme byli vždycky nejlepší, a že ty mladý dneska za nic nestojej. A taky nám řekla, že sme byla její poslední parta a krásně sme zakočnili její kariéru. Ani sme si totiž nevšimli, že mezitím, co tam s náma seděla, nám nosila pivo mladší slečna.

,,To je moje holka, veme to tady teď po mě."

Řemeslo se předává z generace na generaci. A mladá teta, ikdyž chce prej víc cestovat, vypadá zatim dost nadějně.