A že se mi o to překvapení naši snažili celej život. První holčičkovskej parfém, televize do pokojíčku, telefon, kamera. Musím uznat, že mi celý léta dávali nádherný a cenný dárky, kterých sem si vždycky hrozně vážila. Jedny Vánoce ovšem začali nečekanou diskuzí.
,,Tati co si letos dáme k Vánocům?"
,,Ty to bereš tak materialisticky Lenko, dřív to lidi vůbec takhle nebrali. Si vem, že si lidi dali k Vánocům třeba pomeranč. Nebo oříšek. A jak se hezky poměli a měli z toho radost."
,,Já sem na pomeranče alergická, můžu ho dát tobě a ty mě ořech?"
,,Jasan."
Měsíc do Vánoc uběhnul docela poklidně a nastal Štědrý večer. Po večeři sme si sedli kolem stromečku a začali si rozdávat dárky. Od mamky sem dostala ty holčičí věci jako kosmetiku, pyžamo, ponožky a podobné a zbyl mi jeden kulatý balíček. A ano, byl tam vlašák. Zasmála sem se a párkrát si s nim hodila v ruce. Kouknu na taťku a ten si stejně podobně hází s pomerančem.
,,Co to je? To ste si jako fakt dali? Tak ste normální? Koukněte vyndat normální dárky. A šupem. Vy ste si jako nic nekoupili? Norberte? Lenko?! Tak máte rozum???"
Takže místo toho, abychom byli pochváleni za nemateriálnost našich darů a uctění pravé hodnoty Vánočních svátků sme dostali každej pár facek a nastala tichá domácnost.
A jakobychom si tim s tátou odepsali dárky na dalších pár let. V patnácti, když sem strašně toužila po piercingu mi mamka místo poukazu na zákrok dala zlatej prsten. Korunovanej větou:,,Ten sem ti nechala udělat ze zubů po babičce Modrochů. Jednou ho velmi oceníš." Dívka v patnácti bohužel neocení a už vůbec nechce prsten, notabene zlatej, protože zlato je přece pro starý báby žejo. (Dnes už jsem asi stará bába, protože ho nesundám z ruky.)
Taťka obdržel poukaz na dentální hygienu. Jakože investici do zdraví, kterou jednou ocení. Taky neocenil. Prej na něj nastoupila mordijána, která se mu snažila vyčistit zuby, který třicet let cedily čtyři až pět turků denně.
Kolikrát nejde ani tak přímo o dar, jako o jeho prezentaci. Ze sady skleniček se taky může vyklubat zábavný štědrovečerní program pro celou rodinu, jak nás naučil major Šebek z Pelíšků.
,,Zavři oči."
Zavřela sem oči a v NAIVITĚ nastavila dlaně.
,,Můžeš"
Otevřela sem oči a centimetr od mýho obličeje se bleskalo a nějaká neurčitá věc vydávala odpornej praskající zvuk. Z leknutí sem se okamžitě rozbrečela a dožadovala se přestání představení, který ovšem nadále pokračovalo.
,,Nebul. Sehnal sem ti paralyzér, pravej policejní na ochranu. Ale chtělo by to na někom vyzkoušet. Víš co, jenom tak jako do svalu na vteřinu, ať víme, co to dělá."
Oba sme pomalu vrhli pohled na mamku, která ve vteřině ztratila úsměv ze rtů a práskla dveřma. Cukroví sme ten večer také jedli v tichosti.
A jestli tohle byl pro mě šok, tak nevím, jak vysvětlit poslední perličku. Ten rok mě zlatá mamka opět potešila holčičíma věcma a na stromečku zůstala poslední obálka s nápisem Leník. Taťka seděl na gauči a tvářil se velmi pyšně. Usadila sem se po jeho boku a on mě objal kolem ramen. Otevřela sem obálku a vytáhla papír.
,,Já tomu asi úplně nerozumim..."
,, Koupil sem nám hrob. V Mladým. Budem tam ležet spolu. A važ si toho, je to dneska pěkně drahý a každej to nemá."
A to asi opravdu nemá a já vím, že svoje místo v budoucnosti mám jistý.
Řada 23 místo 8.
Díky táto.
A jak se vy těšíte na Vánoce?
Žádné komentáře:
Okomentovat