Svojí první zlomeninu, kterou jsem měla ve dvou letech, si pamatuju jen z fotek, kdy za sebou roztomile tahám sádru na ruce po zemi na zahradě u babičky. Stalo se mi to mimochodem tak, že sem vyběhla do prvního patra chaty, otevřela dveře a tam nebyla podlaha. Ideální řešení mých prarodičů, jak zabránit vstupu zlodějům. Zloději nepřišli a já spadla rovnou do zavařenin a kompotů ve sklepě.
Pokud jste měli někdy něco zlomeného, moc dobře víte, že je důležitá okamžitá reakce a pomoc bližního. A té se mi vždy dostalo. Jako například, když sem si zlomila nohu pádem z pavlačových schodů a dopajdala sem se do bytu, ohlásit úraz nejbližší dospělé osobě. A mamka nebyla doma.
,,Tati mám asi zlomenou nohu. Už tam mám takovou tu podlitinu a bouli."
,,No tak to jedem hned na pohotovost."
,,A dáš mi na to nějakej led prosím?"
,,Na, dej si na to hrášek."
,,Tati mně to z toho kape, dáš mi na to utěrku? Díky. No ale takhle to nemůžu držet, to nikam nedojdem. To chce nějakou tašku." Načež taťka vzal pytlík se dvěma rohlíky, vyndal je a dal mi nohu do pytlíku plnýho drobků. Se smícháním s tajícím ledem to byla mňaminka a vzhledem k horku taky skoro polívka.
,,Prosimtě a nemáme nějakej provázek? Ono mi to padá." (Chápejte, že mi bylo kolem dvanácti a to je věk, kdy se každý dítě promění v rozumbradu nejvyšší úrovně)
Taťka se rozhlídnul po kuchyni, vytáhnul kabel od rádia, zavázal mi sním nohu, s tím, že zástrčka do elektřiny vesele plavala v pytlíku.
,,A dost výmyslů Lenko. Jedem!"
Na pohotovosti nás tenkrát moc pochválili.
Vynechat mamku z mých úrazů se mi velmi vymstilo. A ještě mnohem hůř, než rozmočenou nohou s drobkama.
Dodnes si totiž pamatuju, jak sme si v ulici Sadová, která je celá z kopce, hráli s dětma a rozhodli se, že se poběžíme kouknout dolu na křižovatku, kterou právě asfaltujou. No hned při prvním kroku sem upadla a koulela se až dolu a čerstvě sedřeným kolenem si krásně sedla do toho štěrku a lepkavé černé hmoty. Elegantně sem si koleno utřela rukou. ,,Mámě to neřeknu, určitě by mi to polila kysličníkem a to by pálilo jak čert. Jasně, budu tentokrát chytřejší než máma."
Za tejden mě naši vezli v horečce do nemocnice a byla sem moc ráda, že můj táta neztratil optimismus.
,,Nenechaj si mě tu, že ne tati?"
,,Tovíže ne!!! Daj nám mastičku a pudeme domu."
Byla sem tam tenkrát dva měsíce s otravou krve. Přesně červenec a srpen. Prázdniny v prdeli, ale hlavně, že sem byla chytřejší než máma.
Na mé patnácté narozeniny zlomeniny definitivně (klepu na zuby) ustaly a zůstaly jen alergie. Na ovoce, na zeleninu, na koření a hlavně na čokoládu. Zní to možná nepředstavitelně, ale dá se s tim žít. Když se teda rozloučíte s tím, že má jídlo nějakou chuť. Jako když se mi mamka snažila udělat segedín bez papriky. Byl bílej, a ikdyž byl s láskou dělanej, tak chutnal jako zvracení.
A tady se to právě začíná s tou láskou bližních přehánět. Protože občas prostě máte chuť. A to neskutečnou. Třeba na takový rajče. zakousnout se do šťavnatýho rajčete, usrknout z něj šťávičku a užít si tu pikantnost. Jenže to mi okamžitě nateče jazyk, hrdlo a je po vychutnávání. A moji kamarádi to ví moc dobře.
Občas mám nutkání zhřešit, ale díky nim prostě nemám šanci. Když s kamarády grilujeme a já si říkám, budu tady jen tak okolo kroužit a pak si vemu nenápadně ten kořeněnej steak a snim si ho vzadu za stromem.
,,Léňo!! Máš tady maso! Na, máš to jenom osolený a tady máš k tomu chleba a plátek okurky, snad se ti nic nestane." Prostě mě okamžitě vymáknou.
Stejně tak v práci, když přinesou zákusky a je tam deset sachrů a jeden piškot se želé. ,,Ten nechte, ten je speciálně pro Léňu." Jako já je za to miluju, ale taky příšerně nenávidim.
A to si ani neumíte představit to peklo, když jako děti s bratrancema dostáváte od babičky mikuláše a oni tam maj toho čokoládovýho anděla a vy banán a vlašskej ořech. No to je na zastřelení.
Jako poslední to korunovala Leibli. Seděli sme tenkrát na předmětu Duchovní kořeny Evropy a hrály lodě. V tom se otočila naše spolužačka Dagič. ,,Holky nechcete polomáčenku?" A teď zpomalenej záběr jo. Natahuju ruku. Kouzlí se mi úsměv na rtech. V puse se mi připravují sliny na tu božskou chuť polomáčenky, která se po prvním kousnutí uplně blbě zlomí, jak mě zahlcuje sladká chuť a vytrhává mě ze spárů tohoto nekonečného předmětu, o kerém zhola nic nevím. A když už mám ruku skoro u sušenky, slyším vedle sebe promluvit Jidáše.
,,Nene, díky. Já nemám chuť a Léňa nemůže čokoládu."
Návrat do normálního času. Dagič se otáčí a má ruka klesá na lavici. Úsměv ze rtů mizí.
É sedum. Zásah potopená.
Žádné komentáře:
Okomentovat