Brambora, dvacka a elipsa

Jak už jsem jednou zmínila, maluju, kreslím, fotím, píšu, vážu, lepím, střihám, šiju, vyrábím, zdobím, zkrátka tvořím. A tvořím moc ráda. Nebudu vám lhát, dost často to mám zmatlaný jako blbec a výtvor okamžitě po dokončení vyhazuju. Snad stokrát sem si slepila prsty vteřiňákem a spálila se o tavnou pistoli. Tím pádem je psaní a kreslení nejbezpečnější volbou tvoření. Co se týče psaní, realizuju se formou tohoto blogísku, ale kresby mám stále zatím v šuplíčku nebo na nástěnce.

Párkrát jsem se přeci jen odhodlala a fotky svých výtvorů zveřejnila. Ty, na který sem pyšná samozřejmě. Ty, na kterých neni tolik poznat, že to je stokrát přegumovaný a papír je skoro průhlednej. Jelikož maluju hlavně ilustrace a mám na sobě nespočet tetování, můj další směr byl jasný. Naučím se tetovat.

,,Hele Léňo neboj, tady třeba tetuje půlka lidí, který vůbec neuměj kreslit. Prostě si to vytisknou a obkreslej." Utěšil mě kamarád.

,,Já ti klidně nechám svý stehna na trénování. Stejně je vidí jenom mamka." Podpořil mě taťka a mamka se nakonec taky přidala a nabídla záda.

,,Léňo vytetuj mi něco."

,,Ale já to ještě neumim Václave."

,,Já nechci, abys to uměla."

Jak vidno, podporu z okolí sem měla nevýslovnou. Přes internet sem si našla tatéra, který prodával svou starou výbavu a poslal mi nakonec tři strojky, jehly, všemožný kalíšky a gumičky. Koupila sem si barvy a začala trénovat. Hned první problém nastal v tom, jak ten strojek rozmontovat. Imbusem. Kterej sem doma neměla. První hodina samovýuky byla tedy odložena, poněvadž sem jela do Tesca a jako blondýna sem si koupila třicetdva imbusů. Pro jistotu. Kdyby tam náhodou nějakej nepasoval. 

Taťka mi přivezl prasečí kůže a trénink konečně začal. No. Já vím,že žádnej učenej z nebe nespad jo, ale tohle, to jak mi to nešlo, to sem postupem času začala považovat za regulérní výsměch mýho osudu. Sledovala sem na instagramu jiný tatéry, kterejm je dvacet, tetujou jak králové a nesnášela sem je. ,,Chce to prostě trénink, nic jinýho!"

Zkoušela jsem teda co to šlo, dokud to nějak nevypadalo. A opravdu nastal den, kdy sem pozvala na sezení svojí kamarádku Aničku. Chtěla vytetovat kudlu, jelikož se jmenuje Kudláčková. Nakreslila sem si jí a cvičně jí vytetovala na kůži. I se stínováním! Anička návrh schválila a začaly jsme. Ruka se mi klepala jako nikdy a po čele mi normálně tekly čůrky potu. Během dvaceti minut jsem jí vytetovala něco, co vypadalo jako dvacka z boku. No prostě hrůza. Rozbrečela sem se, začala sem se omlouvat. ,,Já ti to opravim, až to budu pořádně umět, přísahám!" Pořád sem hrozně brečela, zatímco Anička se smála, že je to pankáčský, a že si to takhle nechá. Můj žal a její smích si tenkrát vyžádal čtyři flašky vína. 

Doufala sem, že jí ta barva vypadne, ale nedávno sem opět zahlédla její ruku a na ní mojí dvacku. Od začátku mé tatérské kariéry uběhly tři roky a já sem vytetovala zub, šišatý kolečko, srdíčko a skejt. 

Máte-li zájem o tetování brambory, kamene nebo nepravidelné elipsy, neváhejte se na mě obrátit. Do té doby zůstanu raději u psaní.

Cesta kolem světa

Za dva měsíce jedem s tátou do Ameriky. Nikdy sem nebyla venku z Evropy a tím pádem si takováhle hodobóžová dovolená zaslouží velké plánování. A jak se nejlíp plánuje? Tak, že se poučíme z vlastních chyb.

Je mi to líto, ale už ta první zásadní chyba je cestování s rodiči. Sem jedináček a jestli ste někdo jedináček, tak mi musíte dát za pravdu, že při rodinné dovolené skýtá mnoho nepříjemností. Jak mi chyběl sourozenec, jak sem se modlila na každý dovolený, aby se někde našel nějakej brácha nebo ségra, o který mi naši zapomněli říct. Moji rodiče totiž nejsou ten príma kamarádskej typ rodičů, co organizujou akce ve stylu S tebou mě baví svět. Kdepak. Spíš pravej opak. Na dovolenou si jeli vždy hlavně odpočinout a mě šoupli na přistýlku.

Program, kterej sme měli na celej tejden, se dal nádherně zorganizovat v jednom dni. Tím pádem se dny neuvěřitelně vlekly. Nutno podotknouti, že sme nejezdili k moři. Kde se i ten největší brůča zabaví stavěním hradu z písku. Nebo blbnutím s míčem ve vlnách. Nebo zmrzlinou. My sme jezdili do Tater. V létě. A v Tatrách pro dvanáctiletý dítě není nic! Hory vás pudí, Štrbské pleso je ledový a nedá se v něm koupat, halušky opravdu nechutnaj jako zmrzlina a navíc všichni mluví superdivně a vy pomalu sledujete, jak to vaši rodiče chytaj a ve středu už z nich padaj takový věci jako naozaj nebo výhovorky. S postupem věku sem se v rodině sama degradovala do kategorie nevděčník a další rodinné zájezdy k našim slovenským bratom mi nebyly doporučeny.

Tatry sem si následující roky vynahrazovala u moře. Nejdřív na pankáče s kamarády, což nebylo úplně ono a posléze s kamarádkou Gábi, se kterou sme se zase nějakým omylem vyskytly na zájezdu důchodců. Ale nekupte si zájezd do Itálie s plnou penzí za šest tisíc! I když než jet příště s babkama, tak si radši připlatim. Jenže vzkažte to svýmu sedmnáctiletýmu já, který bylo rádo, že si na to našetřilo a ještě mu něco zbylo na zmrzlinu a pizzu. Protože jak sme si s Gábi myslely, že sme mladý a blbý, tak hned druhej den, byly snad uplně všechny babky spálený jak raci a minimálně tři měly úpal. Zatímco my sme tam chytaly nádhernej bronz. Teda Gábi chytala bronz, já chytala takovou tmavě růžovou člověčí, aby se aspoň na chvilku schovala moje přirozená sejratá bílo-zelená barva. Stejně si pak všichni dělali srandu, že Gábi byla u moře a já na Ukrajině.

Vždycky když sem slyšela nějaké své kamarády, že by nejradši procestovali všechny peníze, nebo že by chtěli mít rok jen na cestování, nerozuměla sem tomu. Jako hele Bibione dobrý, Tatry taky, ale víc mě to nějak neláká. A sem moc ráda, že mi na Vošce otevřeli oči. Ve druháku jsme totiž s Leibli založily cestovní kancelář Vánek, která uspořádala zájezd do Berlína. A měl velký úspěch. Každý účastník dostal program, svačinu do autobusu a píšťalku na krk. Kdyby se někdo náhodou ztratil. Naneštěstí sme to byly právě my dvě organizátorky, kdo nejvíc pískal a prosil o záchranu života. A jak se mi tam moc líbilo, tak se zanedlouho rozrostl můj deník o Benátky, Miláno, Amsterdam, milovanou Vídeň, Salzburg a musím uznat, že konečně chápu, co na tom všichni máte, a že je to skvělý. A že je asi dobře, že sem k tomu dospěla sama, náročnou cestou z Vysokých Tater. A úplně nejlíp se mi cestuje s mým Marťou a o tom to asi celý bude.

A tak si teď jedem do Ameriky. Máme koupenýho průvodce a jasně stanovený cíle. Hokej, Central Park, kavárna ze seriálu Přátelé, nákup dovozového oblečení a kosmetiky, jež u nás skoro 28 let po revoluci stále není k sehnání, klub CBGB a mnoho dalšího.

,,Ty tati, než pojedem do toho NewYorku, tak si uděláš nějakej fotografickej kurz. Nepojedu za velkou louži, abych pak měla fotky s useknutejma nohama."
,,Ty si hlavně zařiď pas, jinak pojedem tak maximálně do prdele."


Jak se říká, na každý výlet máte mít sbalenou svačinu, pláštěnku, pohodlnou obuv, ale hlavně dobrou náladu. A tu, jak je vidět, už si taťka kupí do zásoby.

To je dobrá muzika

Když se mě někdo zeptá, co poslouchám za hudbu, je mi blbý odpovědět, že všechno, kromě dechovky. Za prvý proto, že snad každej se rozezpívá a roztančí na plese na ,,Ty máš kukadla jak zrcadla,, a za druhý proto, že přece musím mít nějakej žánr, kterej mi je trošku přednější.

Začalo to, když mi byly asi dva roky, naši doma poslouchali Znouzectnost a já sem to prej zpívala. Ve dvou letech už sem ty texty uměla. Mamka totiž měla jejich kazetu v porodnici a poslouchala jí pořád dokola a tak jsem si to asi zapamatovala už jako nedonošenej plod a jsou mojí srdcovkou do dneška. V pozdějším věku jsem obdržela kazety se Šmoulama, pak jedno cédé Jarka Nohavici Tři čuníci a pak začala taťkova nemilosrdná výchova metalu, heavy metalu, rocku, hardcoru a trashe.

Vypadala to asi takhle: (a vypadá to takhle do dneška)
,,Kdo to hraje?"
,,Noo to sou..."
,,Lenko už zpívaj? Vždycky musíš počkat na zpěváka, ten hlas, to přece dělá kapelu. "

Druhý den

,,Kdo to hraje? No? Leni ty to nepoznáš?"
,,Já čekám, až začnou zpívat."
,,Tohle je klasika a tu musíš poznat při prvním tónu."

Nebo

,,Víš co je tohle za kapelu? Nic neříkej. To nemůžeš vědět, na to seš ještě amatér. Ale mamka by mohla vědět. Nó?"

Musím uznat, že v tvrdým základu, jako jsou Black Sabbath, Pink Floyd, Motorhead...tam nemám slabinku. Ovšem kapely typu Venom, Ukrutor, Kreator a Sodom...tam budu navždy spoléhat jen na mamčino napovídání a mrkání. Náš taťka je totiž přesně ten typ, co poslouchá nějakej šílenej trash, kdy má skladba 45 vteřin, zní to jak cirkulárka a on si u toho kreslí ve vzduchu vlnky, má zavřený oči a usmívá se. ,,Citíš tu melodii? To je pohádka co. A teprve ten text. Posloucháš to? Poslouchej to."

Taky máme doma vypálenej jeden výběr pro mýho budoucího ženicha, který mu naši pustěj a podle uhodnutých skladeb mu bude nabídnuta má ruka. Na Štědrý den místo koled posloucháme Ozzyho Osbourna, jehož obraz máme i doma na zdi a místo nově uváděného filmu v televizi si pouštíme živák Mejdnů. Objevila jsem ale tak spoustu skvělý muziky, která mi přirostla k srdci. A tak jsme byli před půl rokem na koncertě Black Sabbath v Praze. Měla jsem z jedný strany mamku, z druhý tátu, drželi jsme se za ruce a plakali sme a bylo to moc krásný. Pro někoho to může bejt bizár, protože tohle zažívá s rodiči třeba na baletu či v opeře, ale pro nás to byl úžasnej zážitek. Stejně jako když sme plakali u záznamu pohřbu Lemmyho, kde o něm všichni krásně mluvili.

V pubertě mi nastala očekávaná otázka. A to vlastní rocková kapela samozřejmě. A jak je jako možný, že už jí naši dávno nemaj. Mamka mi tenkrát vyprávěla, že taťkovu snahu zabil náš strejda Jára. Když táta jako malej dostal housličky a než chudák stihnul vůbec naladit, tak mu je Jára rozšlapal a vyhodil z vokna i se smyčcem. Já jako malá začínala na flétně. Ale než sem se pořádně naučila halí belí, flétna za záhadných okolností zmizela. Tak jsem se tedy v onom pubescentním věku rozhodla pro zpěv. Na první úvodní hodině mi řekli, že dobrý, hlas tam je, ale je potřeba dva roky chodit na nauku a učit se noty. Pak už mě tam nikdy neviděli. Protože mě, pankáčovi jak blázen, nebude nikdo nic rozkazovat, natož nějaký noty žejo. Já se potřebuju projevit ihned, né za dva roky.

Poté mě napadla kytara. ,,Co se budu crcat se španělkou a Stánkama, já sem rozenej talent a koupím si rovnou elektrickou s kombem." A taky jsem si jí koupila v domnění, že jsem Curt Kobain a žádný noty mě svazovat nebudou. Naučím se na ní sama. A opravdu jsem se asi tak tři skladby naučila bez not, jen podle internetu a sluchu. Do mého repertoáru tedy patří Nirvana - Come as you are, Rancid - Wine and Roses a Na Okoř je cesta. Teď mám kytaru schovanou ve sklepě s tím, že za ní jednou moje děti budou vděčný.


Když jsem byla naposled v Budějcích, taťka mi dal vypálené CD, na kterým je napsáno Best of 1971. ,,Prosimtě na co mi to bude? Vždyť doma nemám jedinej přístroj, do kterýho se vkládaj cédéčka."(což je v podstatě velmi smutný).
,,Jen si to vem a nějak si to poslechni."

Doma sem dala cédéčko do šuplíku a zapomněla na něj. Odpoledne mi přišla zpráva.
,,Tak jak si dojela? Pozdravuj Martina. Jo a to cédéčko je na můj funus. Pa."

Tak tu sedím, držím cédéčko v ruce a nevím, jestli je to morbidní nebo super.

Je to super. A možná tam ještě něco přidám.

Babička

,,Leni? Leni já ti zavolám zítra jo? Já sem teď s kámoškama v irském pubu. Papa babi."

Jen tahle jediná věta asi stačí k tomu, abyste si udělali obrázek o tom, jaká je moje babička. A v jaký je těžký pohodě. Nikdy mě nehlídala ani nevychovávala. Není to takovej ten typ s šedivým drdólem, co peče koláče v roubence a na sobě má zástěru s koťátkama. Nene. Moje babička přišla jednou na náš sraz ve stejných botách a ve stejných legínách, ve kterých sem přišla já. A slušelo jí to. Na hlavě má vždycky minimálně tříbarevnej melír a vypadá jako já. Ráda chodí po kavárnách, cukrárnách, vinárnách, někdy i hospodách a s jejíma holkama, se skleničkou v ruce a punčákem před sebou, řeší záležitosti všedního dne. Který vnouče je nejlepší, kterej zeťák je naopak nejtupější, kdo zase s kym a kde a jak už to patří k jejich věku, co kde zlevnili a kolik kusů je toho povolenou koupit na osobu. Jo a taky chodí do školy a jednou do roka to jede ,,rozbalit,, do lázní.

Dodnes si pamatuju, že sme se sešli den po mé maturitě a já jsem jí nesla pyšně ukázat své maturitní vysvědčení do kavárny. Koukla se na něj, elegantně ho odložila zpět na stůl, vyfoukla kouř z cigarety a řekla: ,,Pěkný. To ti v životě bude k hovnu. Dáš si něco k pití?" A tak sem si tam v deset dopoledne dala dvě deci bílýho a rakvičku.


Má nakupovací dar, kterej mám po ní a to je lovení těch nejlepších kousků po sekáčích, bazarech a vetešnictvích. Ovšem co si budem nalhávat, lidé staršího věku, na rovinu je nazvu důchodci, začínaj hamounit. A už moc nepoznají rozdíl mezi pokladem a veteší.

Myslela sem si, že babička tohle ještě nemá, protože mi zatím žádnou blbost nedala. Pak sme ale spolu jeli do Rakouska na blešák. Zakoupila si pouze jeden epesní květník a zbytek dopoledne jen tak brouzdala po stáncích. Těsně před odjezdem sem jí našla u jednoho stánku, jak si rve do svý polský tašky obrovský železný zařízení, který vypadalo jako smontovanej kovovej bordel.
,,Prosimtě co to je?"
,,Hele já mu moc nerozumím a nejsem si uplně jistá jo, ale podle mě je to řezač na dlaždice a mohl by se nám s dědou docela hodit." Spokojeně si vlekla tašku do autobusu.

Následující neděli přijela na kávu a železnej binec s ní. Prej to je opravdu řezač na dlaždice, ale že už maj doma jeden červenej, tím pádem tenhle je pro nás.

Musím ovšem uznat, že se tohle šmejdění jednou otočilo i v náš prospěch, a to když sme babičce s tátou řekli, že oba potřebujeme nějakou novou džísku. V pátek přijela a měla pro mě tři a pro tátu dokonce pět džínových bund nejrůznějších střihů, velikostí, značek a barev a nejdražší z nich stála padesát korun.


A abych úplně nekecala, že mě nikdy nehlídala, tak mě přeci jen asi jednou nebo dvakrát hlídala, když sem byla malá. Bylo mi asi pět. Vylezla sem si na půdu, kde se na jedný straně věšelo prádlo a na druhý straně byly poklady a místo na hraní. Vedla tam bojová cesta. Představte si, že máte úzkou chodbičku. A o jednu stranu opřete dvoumetrovej obraz ve zlatým rámu s jelenem. Na něj opřete ještě jeden, z druhý strany taky a na ně ještě dalších patnáct. Do údolí pokladů vede tedy uzoučká cesta široká tam akorát na jednu podrážku. A za těmahle obrazama sem jednou objevila pytel. Obří starej hnědej papírovej pytel, plnej NĚČEHO. Nějakýho pokladu žejo! Vyšplhala sem se po jelenech, že jako jen lehce nakouknu za okraj. Jenže pytel mě zradil a celej se rotrhnul. V tu chvíli se mi zaplnilo srdce naprosto blaženým pocitem. Pocitem radosti, protože se přede mnou vyvalil naprosto krásnej obraz. Ten proradnej pytel byl totiž plnej kaštanů. A všechny ty kaštany se vysypaly mezi obrazy a naplnili tak už sotva existující uličku až po kolena a odřízli tak půdu od zbytku světa. Vypadalo to, jako když se sype skvěle postavený domino, který je nekonečný. No prostě blaho pro oči. Já dostala vyčiněno, naši taky a babička už mě pak nikdy nehlídala.

A jak už sem říkala, že je babička v těžký pohodě, tak teď o Vánocích šla máma na půdu a viděla, že v uličce pokladů, jsou po celých 22 let ty kaštany stále vysypaný a nikdo je nikdy neuklidil.

Jsem hrdá na to, že po mě na tomto světě zůstane nějaká stopa. Ať už kaštanová.