Jen tahle jediná věta asi stačí k tomu, abyste si udělali obrázek o tom, jaká je moje babička. A v jaký je těžký pohodě. Nikdy mě nehlídala ani nevychovávala. Není to takovej ten typ s šedivým drdólem, co peče koláče v roubence a na sobě má zástěru s koťátkama. Nene. Moje babička přišla jednou na náš sraz ve stejných botách a ve stejných legínách, ve kterých sem přišla já. A slušelo jí to. Na hlavě má vždycky minimálně tříbarevnej melír a vypadá jako já. Ráda chodí po kavárnách, cukrárnách, vinárnách, někdy i hospodách a s jejíma holkama, se skleničkou v ruce a punčákem před sebou, řeší záležitosti všedního dne. Který vnouče je nejlepší, kterej zeťák je naopak nejtupější, kdo zase s kym a kde a jak už to patří k jejich věku, co kde zlevnili a kolik kusů je toho povolenou koupit na osobu. Jo a taky chodí do školy a jednou do roka to jede ,,rozbalit,, do lázní.
Dodnes si pamatuju, že sme se sešli den po mé maturitě a já jsem jí nesla pyšně ukázat své maturitní vysvědčení do kavárny. Koukla se na něj, elegantně ho odložila zpět na stůl, vyfoukla kouř z cigarety a řekla: ,,Pěkný. To ti v životě bude k hovnu. Dáš si něco k pití?" A tak sem si tam v deset dopoledne dala dvě deci bílýho a rakvičku.
Má nakupovací dar, kterej mám po ní a to je lovení těch nejlepších kousků po sekáčích, bazarech a vetešnictvích. Ovšem co si budem nalhávat, lidé staršího věku, na rovinu je nazvu důchodci, začínaj hamounit. A už moc nepoznají rozdíl mezi pokladem a veteší.
Myslela sem si, že babička tohle ještě nemá, protože mi zatím žádnou blbost nedala. Pak sme ale spolu jeli do Rakouska na blešák. Zakoupila si pouze jeden epesní květník a zbytek dopoledne jen tak brouzdala po stáncích. Těsně před odjezdem sem jí našla u jednoho stánku, jak si rve do svý polský tašky obrovský železný zařízení, který vypadalo jako smontovanej kovovej bordel.
,,Prosimtě co to je?"
,,Hele já mu moc nerozumím a nejsem si uplně jistá jo, ale podle mě je to řezač na dlaždice a mohl by se nám s dědou docela hodit." Spokojeně si vlekla tašku do autobusu.
Následující neděli přijela na kávu a železnej binec s ní. Prej to je opravdu řezač na dlaždice, ale že už maj doma jeden červenej, tím pádem tenhle je pro nás.
Musím ovšem uznat, že se tohle šmejdění jednou otočilo i v náš prospěch, a to když sme babičce s tátou řekli, že oba potřebujeme nějakou novou džísku. V pátek přijela a měla pro mě tři a pro tátu dokonce pět džínových bund nejrůznějších střihů, velikostí, značek a barev a nejdražší z nich stála padesát korun.
A abych úplně nekecala, že mě nikdy nehlídala, tak mě přeci jen asi jednou nebo dvakrát hlídala, když sem byla malá. Bylo mi asi pět. Vylezla sem si na půdu, kde se na jedný straně věšelo prádlo a na druhý straně byly poklady a místo na hraní. Vedla tam bojová cesta. Představte si, že máte úzkou chodbičku. A o jednu stranu opřete dvoumetrovej obraz ve zlatým rámu s jelenem. Na něj opřete ještě jeden, z druhý strany taky a na ně ještě dalších patnáct. Do údolí pokladů vede tedy uzoučká cesta široká tam akorát na jednu podrážku. A za těmahle obrazama sem jednou objevila pytel. Obří starej hnědej papírovej pytel, plnej NĚČEHO. Nějakýho pokladu žejo! Vyšplhala sem se po jelenech, že jako jen lehce nakouknu za okraj. Jenže pytel mě zradil a celej se rotrhnul. V tu chvíli se mi zaplnilo srdce naprosto blaženým pocitem. Pocitem radosti, protože se přede mnou vyvalil naprosto krásnej obraz. Ten proradnej pytel byl totiž plnej kaštanů. A všechny ty kaštany se vysypaly mezi obrazy a naplnili tak už sotva existující uličku až po kolena a odřízli tak půdu od zbytku světa. Vypadalo to, jako když se sype skvěle postavený domino, který je nekonečný. No prostě blaho pro oči. Já dostala vyčiněno, naši taky a babička už mě pak nikdy nehlídala.
A jak už sem říkala, že je babička v těžký pohodě, tak teď o Vánocích šla máma na půdu a viděla, že v uličce pokladů, jsou po celých 22 let ty kaštany stále vysypaný a nikdo je nikdy neuklidil.
Jsem hrdá na to, že po mě na tomto světě zůstane nějaká stopa. Ať už kaštanová.
Žádné komentáře:
Okomentovat