Začalo to, když mi byly asi dva roky, naši doma poslouchali Znouzectnost a já sem to prej zpívala. Ve dvou letech už sem ty texty uměla. Mamka totiž měla jejich kazetu v porodnici a poslouchala jí pořád dokola a tak jsem si to asi zapamatovala už jako nedonošenej plod a jsou mojí srdcovkou do dneška. V pozdějším věku jsem obdržela kazety se Šmoulama, pak jedno cédé Jarka Nohavici Tři čuníci a pak začala taťkova nemilosrdná výchova metalu, heavy metalu, rocku, hardcoru a trashe.
Vypadala to asi takhle: (a vypadá to takhle do dneška)
,,Kdo to hraje?"
,,Noo to sou..."
,,Lenko už zpívaj? Vždycky musíš počkat na zpěváka, ten hlas, to přece dělá kapelu. "
Druhý den
,,Kdo to hraje? No? Leni ty to nepoznáš?"
,,Já čekám, až začnou zpívat."
,,Tohle je klasika a tu musíš poznat při prvním tónu."
Nebo
,,Víš co je tohle za kapelu? Nic neříkej. To nemůžeš vědět, na to seš ještě amatér. Ale mamka by mohla vědět. Nó?"
Musím uznat, že v tvrdým základu, jako jsou Black Sabbath, Pink Floyd, Motorhead...tam nemám slabinku. Ovšem kapely typu Venom, Ukrutor, Kreator a Sodom...tam budu navždy spoléhat jen na mamčino napovídání a mrkání. Náš taťka je totiž přesně ten typ, co poslouchá nějakej šílenej trash, kdy má skladba 45 vteřin, zní to jak cirkulárka a on si u toho kreslí ve vzduchu vlnky, má zavřený oči a usmívá se. ,,Citíš tu melodii? To je pohádka co. A teprve ten text. Posloucháš to? Poslouchej to."
Taky máme doma vypálenej jeden výběr pro mýho budoucího ženicha, který mu naši pustěj a podle uhodnutých skladeb mu bude nabídnuta má ruka. Na Štědrý den místo koled posloucháme Ozzyho Osbourna, jehož obraz máme i doma na zdi a místo nově uváděného filmu v televizi si pouštíme živák Mejdnů. Objevila jsem ale tak spoustu skvělý muziky, která mi přirostla k srdci. A tak jsme byli před půl rokem na koncertě Black Sabbath v Praze. Měla jsem z jedný strany mamku, z druhý tátu, drželi jsme se za ruce a plakali sme a bylo to moc krásný. Pro někoho to může bejt bizár, protože tohle zažívá s rodiči třeba na baletu či v opeře, ale pro nás to byl úžasnej zážitek. Stejně jako když sme plakali u záznamu pohřbu Lemmyho, kde o něm všichni krásně mluvili.
V pubertě mi nastala očekávaná otázka. A to vlastní rocková kapela samozřejmě. A jak je jako možný, že už jí naši dávno nemaj. Mamka mi tenkrát vyprávěla, že taťkovu snahu zabil náš strejda Jára. Když táta jako malej dostal housličky a než chudák stihnul vůbec naladit, tak mu je Jára rozšlapal a vyhodil z vokna i se smyčcem. Já jako malá začínala na flétně. Ale než sem se pořádně naučila halí belí, flétna za záhadných okolností zmizela. Tak jsem se tedy v onom pubescentním věku rozhodla pro zpěv. Na první úvodní hodině mi řekli, že dobrý, hlas tam je, ale je potřeba dva roky chodit na nauku a učit se noty. Pak už mě tam nikdy neviděli. Protože mě, pankáčovi jak blázen, nebude nikdo nic rozkazovat, natož nějaký noty žejo. Já se potřebuju projevit ihned, né za dva roky.
Poté mě napadla kytara. ,,Co se budu crcat se španělkou a Stánkama, já sem rozenej talent a koupím si rovnou elektrickou s kombem." A taky jsem si jí koupila v domnění, že jsem Curt Kobain a žádný noty mě svazovat nebudou. Naučím se na ní sama. A opravdu jsem se asi tak tři skladby naučila bez not, jen podle internetu a sluchu. Do mého repertoáru tedy patří Nirvana - Come as you are, Rancid - Wine and Roses a Na Okoř je cesta. Teď mám kytaru schovanou ve sklepě s tím, že za ní jednou moje děti budou vděčný.
Když jsem byla naposled v Budějcích, taťka mi dal vypálené CD, na kterým je napsáno Best of 1971. ,,Prosimtě na co mi to bude? Vždyť doma nemám jedinej přístroj, do kterýho se vkládaj cédéčka."(což je v podstatě velmi smutný).
,,Jen si to vem a nějak si to poslechni."
Doma sem dala cédéčko do šuplíku a zapomněla na něj. Odpoledne mi přišla zpráva.
,,Tak jak si dojela? Pozdravuj Martina. Jo a to cédéčko je na můj funus. Pa."
Tak tu sedím, držím cédéčko v ruce a nevím, jestli je to morbidní nebo super.
Je to super. A možná tam ještě něco přidám.
Žádné komentáře:
Okomentovat