Je mi to líto, ale už ta první zásadní chyba je cestování s rodiči. Sem jedináček a jestli ste někdo jedináček, tak mi musíte dát za pravdu, že při rodinné dovolené skýtá mnoho nepříjemností. Jak mi chyběl sourozenec, jak sem se modlila na každý dovolený, aby se někde našel nějakej brácha nebo ségra, o který mi naši zapomněli říct. Moji rodiče totiž nejsou ten príma kamarádskej typ rodičů, co organizujou akce ve stylu S tebou mě baví svět. Kdepak. Spíš pravej opak. Na dovolenou si jeli vždy hlavně odpočinout a mě šoupli na přistýlku.
Program, kterej sme měli na celej tejden, se dal nádherně zorganizovat v jednom dni. Tím pádem se dny neuvěřitelně vlekly. Nutno podotknouti, že sme nejezdili k moři. Kde se i ten největší brůča zabaví stavěním hradu z písku. Nebo blbnutím s míčem ve vlnách. Nebo zmrzlinou. My sme jezdili do Tater. V létě. A v Tatrách pro dvanáctiletý dítě není nic! Hory vás pudí, Štrbské pleso je ledový a nedá se v něm koupat, halušky opravdu nechutnaj jako zmrzlina a navíc všichni mluví superdivně a vy pomalu sledujete, jak to vaši rodiče chytaj a ve středu už z nich padaj takový věci jako naozaj nebo výhovorky. S postupem věku sem se v rodině sama degradovala do kategorie nevděčník a další rodinné zájezdy k našim slovenským bratom mi nebyly doporučeny.
Tatry sem si následující roky vynahrazovala u moře. Nejdřív na pankáče s kamarády, což nebylo úplně ono a posléze s kamarádkou Gábi, se kterou sme se zase nějakým omylem vyskytly na zájezdu důchodců. Ale nekupte si zájezd do Itálie s plnou penzí za šest tisíc! I když než jet příště s babkama, tak si radši připlatim. Jenže vzkažte to svýmu sedmnáctiletýmu já, který bylo rádo, že si na to našetřilo a ještě mu něco zbylo na zmrzlinu a pizzu. Protože jak sme si s Gábi myslely, že sme mladý a blbý, tak hned druhej den, byly snad uplně všechny babky spálený jak raci a minimálně tři měly úpal. Zatímco my sme tam chytaly nádhernej bronz. Teda Gábi chytala bronz, já chytala takovou tmavě růžovou člověčí, aby se aspoň na chvilku schovala moje přirozená sejratá bílo-zelená barva. Stejně si pak všichni dělali srandu, že Gábi byla u moře a já na Ukrajině.
Vždycky když sem slyšela nějaké své kamarády, že by nejradši procestovali všechny peníze, nebo že by chtěli mít rok jen na cestování, nerozuměla sem tomu. Jako hele Bibione dobrý, Tatry taky, ale víc mě to nějak neláká. A sem moc ráda, že mi na Vošce otevřeli oči. Ve druháku jsme totiž s Leibli založily cestovní kancelář Vánek, která uspořádala zájezd do Berlína. A měl velký úspěch. Každý účastník dostal program, svačinu do autobusu a píšťalku na krk. Kdyby se někdo náhodou ztratil. Naneštěstí sme to byly právě my dvě organizátorky, kdo nejvíc pískal a prosil o záchranu života. A jak se mi tam moc líbilo, tak se zanedlouho rozrostl můj deník o Benátky, Miláno, Amsterdam, milovanou Vídeň, Salzburg a musím uznat, že konečně chápu, co na tom všichni máte, a že je to skvělý. A že je asi dobře, že sem k tomu dospěla sama, náročnou cestou z Vysokých Tater. A úplně nejlíp se mi cestuje s mým Marťou a o tom to asi celý bude.
A tak si teď jedem do Ameriky. Máme koupenýho průvodce a jasně stanovený cíle. Hokej, Central Park, kavárna ze seriálu Přátelé, nákup dovozového oblečení a kosmetiky, jež u nás skoro 28 let po revoluci stále není k sehnání, klub CBGB a mnoho dalšího.
,,Ty tati, než pojedem do toho NewYorku, tak si uděláš nějakej fotografickej kurz. Nepojedu za velkou louži, abych pak měla fotky s useknutejma nohama."
,,Ty si hlavně zařiď pas, jinak pojedem tak maximálně do prdele."
Jak se říká, na každý výlet máte mít sbalenou svačinu, pláštěnku, pohodlnou obuv, ale hlavně dobrou náladu. A tu, jak je vidět, už si taťka kupí do zásoby.
Žádné komentáře:
Okomentovat