Tři piva a utopenec

Tour de pub. Soutěž, kterou zná asi každý větší město, má spoustu podob a někdy se v ní může strhnout i takovej lepší pátek. V Budějcích, odkud jí znám já, má ale jasnou podobu, pravidla a letitou historii. Jako člen organizačního týmu, (do kterýho sem se sama vecpala) sem byla svědkem spousty obměn a inovací, ale původní verze je a vždycky bude nejlepší. Naše poselství zní tedy následovně: Chlapec a dívka jdou po deseti hospodách, holka pije malé pivo, kluk velké. A na čas. Za zvracení je penalizace. Nedá se sice dokázat, ale my sme jádro frajerů a tak se vždycky přiznáme na konci nebo prostřednictvím SMS v průběhu hry. Každej pár si vymyslí většinou originální název týmu jako třeba Smylflek z Nohavic a DyjadyjaDá a dostane kartičku, do které sbírá razítka v předem domluvených lokálech. A protože centrum Budějc není až tak velký, rekord je 57 minut. Teda jestli si to pamatuju dobře žejo, oni vzpomínky z týhle akce bejvaj dost rozmazaný.

Musim se pochlubit, že jsem vyhrála dvakrát. A na poprvý sem běžela s Vaňou a trhli sme náš první oficiální rekord. Pod dvě hodiny. Byla tenkrát zima a my sme se táhli sněhem s tim, že sme každej měl, pro mě dodnes z nepochopitelnýho důvodu jen jednu rukavici. Doběhli sme do poslední hospody, kde se pil dokonce tuplák. Tam to tenkrát delikátně korunovala Evička Lososová, když se zeptala, co je hlavní cena. ,,První cena je přece pohár.´´ ,,Jééé, zmrzlinovej?´´ A chudák Vaňa, jak na ní koukal, tak se mu zřejmě před očima promítnul ten pohár se šlehačkou, pistáciovou zmrzlinou a třešničkou na vršku a ve vteřině se poblil.

Vaňa drží největší počet prvenství.

Podruhý sem běžela s Puškinem a to už tak svižný nebylo. Zaprvý se startovalo ve Velbloudu, kde točí Bernarda a došlo k okamžitýmu zvracení, za druhý, už při pátým pivu, který sme si dávali v Legendě jsme přemejšleli, jak se odsaď dostaneme do Legendy na šestý pivo a za třetí sme se v sedmý hospodě nějak zakecali  a dali sme si tam tři piva a utopence.

Ono to má vlastně parádní myšlenku, protože vystartujete v sedm, v devět ste v cíli, poplácáte si ramínka a v půl desátý ste doma a rodiče maj radost, že netrajdáte po nocích venku. Pamatuju si, jak sem tenkrát přišla domu a šla rovnou ještě v bundě za našima do ložnice, kde sem vítězoslavně držela diplom nad hlavou jako Rocky Balboa.
,,Vyhrála sem.!!´´
,,No to se máš teda vopravdu čim chlubit.´´ řekla mi rozespalá mamka v pyžamu.
Potutelně sem se tomu zasmála a v tu ránu usnula u nich v posteli.

Voni totiž rodiče dělaj, jak je to příšerný a co to jako máme za nápady a proč radši nesedíme v klidu doma, ale jak se akce blíží, tak najednou z taťky začaj padat takový věci jako:,, To za nás, to se běželo z Rudolfova na Včelnou! Né tenhle pidi okruh, co máte vy mladý. A dej si decku oleje, to ti obalí žaludek a nepozvracíš se. A nechceš řízek?´´ A pomyslně mě vyprovází ze dveří jako závodníka utramaratonu, má zaťatý pěsti a v očích výraz: Ty to dokážeš! Ty si moje dítě!

A to by to nebylo ono, aby sem to nevyprávěla holkám, a aby se nepřijely podívat do Budějc, jakže to běháme. Už odpoledne sme si řekly, že už jsme na to starý, že nepoběžíme, že si v klidu oběhneme tak tři hospody a pak půjdeme rovnou do poslední, čekat na závodníky. Přišly sme do startovací hospody a v klidu si dali pívo. Holky se s mejma Budějckejma kamarádama už jakžtakž znaly z různej akcí. Povídáme si, tipujeme vítěze, vyprávíme, co je v Praze novýho a najednou Leibli mrkne na Honzu Rubáčka, vystřelí ze židle, urve pro sebe startovací lístek a řve: ,, ČAU SRABI!!´´ A my jen mlčky pozorovali z okna, jak za ní vlaje šála.

Ta treperenda to tenkrát vyhrála na plný čáře.

Takže přátelé, jako vedoucí pro styk s veřejností se ptám: Kdy že běžíme zimní Tour de pub?