Policejní odznak

Blažková, Nováková, Kartáková, Horáková, Mihaličová, Dvořáková, Bartáčková. Sousedky.

Jsou starý, většinou vdovy, všechno ví, všechno znaj, všude byly, od všeho maj klíče a hlavně vrozenou schopnost drbat. Tahle vlastnost v nich podle mého vyklíčila v dobách pavlačových. To byly jejich zlatý časy. A my sme odjakživa v tomhle pavlačovým vnitrobloku bydleli. Venku před bytem sme nemohli říct ani slovo, když jsme nechtěli, aby to druhej den viselo na nástěnce ve vedlejším vchodu. Tyhle tety totiž vždycky stály před vchodem do baráku, se zástěrou na sobě, v pantoflích a drdolu a probíraly nejdůležitější věci. Jako kdo se v noci pohádal, který dítě je hloupý, kdo je novej náměstek ministra nebo čí pes pravidelně počurává popelnice. Jedna taková tam ale stála pořád. Rozboudová. Rozboudová se svým vypelichaným jezevčíkem Čipem. A jakože sem velkej milovník zvířat, tak tenhle čip byl takovej vztekloun, že mě jednou kousnul do prstu a podruhý do nosu.

No a tahle milá paní tam stála každý ráno a každý ráno se mě ptala: ,, Tak co Leničko, do školičky, do školičky?´´ A já jí jako malej záprdek s aktovkou a dvěma culíkama říkala:,,Jojo,´´ protože co taky jinýho na to odpovědět. Někdy sem to pozměnila na:,,Jojo, do školičky.´´ Ale to musel bejt nějakej echt sváteční den. Jak čas plynul, tak se z první třídy stala devátá, plná stresu z přijímaček, kterým každej rok měnili pravidla, puberty a pravidelnýho zaspání, protože i u mě platilo to prokletý pravidlo, že kdo bydlí pět minut od školy, ten chodí jako poslední. A to sem takhle jednou právě zaspala. V den poslední pololetky z matiky, která měla rozhodnout o dvojce nebo jedničce na vysvědčení, který se posílá na střední. Horor. Letím z baráku, batoh v ruce, schody beru po třech a u vchodu baba.
,, Do školičky, do školičky? Ale dneska sme si nějak přispinkali ne? Jdeme dneska opravdu do školičky?´´
,,Né asi! Do prdele chodím každý ráno na osmou.´´

A bylo to tam. Baba to slízla a na to, kam jdu, už se mě nikdy nezeptala. Odpoledne sem to říkala mamce, aby byla připravená na eventuální přednášku na téma Jak jste to vychovala vaše dítě. Ta si chudák jen sedla a měla oči zalitý slzama. Zdálo se mi, že napůl brečí a napůl se směje. Později z ní vypadlo, že můj táta řekl milé paní Rozboudové uplně to samý co já, ovšem s tím rozdílem, že jeho se stihla zeptat na účel ranní cesty pouze dvakrát.

Pak se za mě už asi nikdy před sousedy stydět nemusela. I když vlastně ještě jednou bylo namále. V našem novým domě máme pod schodama místo, kde všichni sousedi parkujou kola. A bohužel většina z nich parkuje ty kola přímo doprostřed tohoto prostoru, čímž pádem je absolutně nemožný, vyndat si odsud svoje úhledně zaparkované kolo vzadu u zdi, aniž byste nemuseli jiných deset kol přestěhovat. A prostě jednou kapka přetekla, všechny ty kola sem tam shodila na zem a na nástěnku napsala:
,,Každej druhej jste tu inženýr v Boschi a kola parkujete jak nevycválaný kanálové. Prosím o nápravu. S úctou Morongová mladší.´´
Myslim si, že krásně stručné a jasné. Ovšem mamka, jako srab a taky jako správcová a klíčník baráku, to strhla, když přišla z práce. Efekt to ale evidentně mělo i za tu chvilku, protože moje kolo je od té doby volně přístupné a to už tam pět let nebydlim.

Teď bydlím v Praze a není tu ani Rozboudová ani kolárna, dokonce ani přístupná nástěnka, jelikož je zamčená. Za to jsem se od svých sousedů dozvěděla spoustu užitečných informací o mém bytě. Že to není tělocvična. Že to není diskotéka. Že to ani posilovna neni. Že to neni cirkus pro dravý šelmy. Že to neni hotel.

Nejlepší zážitek sme ovšem měli s Leibli. Bydlela sem tehdy u ní a v domě bydlelo spoustu cizinců. Jeden černoch přímo naproti našemu bytu. Pro nás absolutně bezproblémovej tichej člověk, kterej slušně pozdravil.
Sedíme si takhle večer doma a najednou někdo zvoní. Leibli koukne do kukátka. ,,Do prdele dou po nás. Policajti.´´Otevřely sme dveře, ale pouze na škvírku, kterou dovoloval bezpečnostní řetízek.
,,Dobrý den.´´
,,Dobrý den, můžeme dál? Rádi bychom se zeptaina pár otázek.´´
Automaticky sem chtěla ten řetízek otevřít, když v tom Leibli povídá:,, Nezlobte se, ale já se bojím. To víte, sme tu dvě holky, člověk nemůže nikomu věřit. Mohla bych prosím vidět odznak?´´ Padla mi brada z její profesionality.
,,Ale samozřejmě. To děláte moc dobře slečno, to vás chválím za vaši opatrnost. Tady je." Policista si odepnul odznak a podal jí ho.  Myslela sem si, že na něj mrkne, uzná kvalitu, vrátí ho strážníkovi a otevře teda konečně dveře. Chyba lávky. Leibli totiž ve vteřině čapla odznak do ruky a přibouchla dveře.
,,Co to děláš?!?" koukám na ní s děsem.
,,No já myslela, že si ho pořádně prohlídnu a zjistim, jestli je pravej. Jenže jak?? Vždyť já policejní  odznak nikdy předtim neviděla? Sakra, sakra, sakra! Co budeme dělat??? Jak poznáme, jesti je pravej? Mám do něj kousnout, jako do zlatý mince nebo co??"
Takže sme tam stály. Dvě blondýny, v ruce právě čórknutej odznak a za dveřma dva policajty.
,,Dámy?´´Ozvalo se zpoza dveří.
,,Ano prosím?´´
,,Mohly byste mi prosím vrátit ten odznak?´´

Otevřely sme konečně dveře.
,,Ehm..no děkuju za půjčení, to víte, doba je hrozná, venku se dějou šílený věci. Člověk potřebuje jistotu.´´Kamennej výraz.
Pánové se díkybohu jen usmívali, zeptali se nás, jestli známe souseda od naproti a jestli nevíme kde je. Pak slušně poděkovali a odešli.

,,Myslíš, že nás přes ty dveře slyšeli, jak hysterčíme?´´
,,Myslim si, že ne.´´

Uznale sem pokynula a každá se vrátila ke svému večernímu programu. Od tý doby, už se nás nikdo na nic zeptat nepřišel.

Změna

Vážení přátelé,

ode dneška jsou všechny příspěvky publikovány v novém kabátě na:

www.tadymorongova.cz

Maruška

,,Dobrej, co to bude?´´
,,Jedno malý a jedno velký.´´
,,Tak prosim dámy.´´
,,Díky, děkujem.´´

,,Tak povídej.,,
,,No prosimtě, jak sme byli o víkendu na tý rodinný narozeninový oslavě u nás na chalupě, tak tam byli všichni, jako babička s dědou, naši, brácha s Kristýnou a všichni kamarádi, no a von tam přijel taky žejo. A tak jako pijem, hrajem různý hry a pořád sme po sobě pomrkávali a já už sem byla dost pinklá, takže se jako půjdu projít, abych vystřízlivěla a on šel se mnou! No hned za rohem mě strhnul do pole a bylo.
,,Cože? Jako přímo? Ty vole! A neviděla vás máma?´´
,,Neviděla. Myslela sem si, jakej sem hroznej špión jo, vrátili sme se jakože nic a sedli si k ostatním. Pak se ke naklonila máma.´´
,,Kde ste byli Maruško?´´
,,Nikde, jen tady kousek se projít.´´
,,Jo projít??´´
,,No.Proč?´´
,,Máš naruby kraťasy.´´


,,Haha!!Kecáš,tak to nazdar!´´ Ťukli sme si pivama v Malý rybě. Tohle je totiž Maruška.

Nejlepší přítelkyně jakou si může člověk přát. Je nejchytřejší ze všech lidí co znám. Je to novinářka a spisovatelka a nosí puntíkatý šaty. Čte takový ty tisícistránkový knížky, který se jmenujou třeba Kvítek hedvábně jemně bílý a ještě mi nutí, jak je to skvělý, i když se tam teda prej třista stránek nic nedělo, ale že to fakt stojí za to. Kort když to v hospodě položí na stůl, kterej ztratí polovinu místa a ještě se pod tím prohne.

Má krásný hnědý vlasy až na zem, který jí každej závídí(obzvlášť můj taťka), uhrančivý oči černý jak uhel, ňadra dmoucí a permanentní úsměv na červeně namalovaných rtech. Jo a je to mimochodem přesně ta, která má doma šest hrnečků na mini kapučínka, a se kterou sme udělali ten fórek při absolutoriích.

Ona o tom neví, ale asi tak milionkrát mi zachránila život. Častokrát se mi totiž stává, že se mě někdo na něco nepříjemnýho zeptá nebo něco takhe nezdvořilýho vyštěkne a já jen koukám s otevřenou pusou, začnu se potit, absolutně nevím co na to odpovědět, začnu svraštět obočí a Maruška ho v tu chvíli vždycky odpálkuje. Ona prostě automaticky odpoví za mě, aniž by tušila, že mi právě zachránila život, protože já bych tam jinak stála s otevřenou pusou do dnes.
 Jako třeba když sme byli u moře s potapěčema a večer sme hráli hru České filmy. Sázela sem tam jednu odpověď za druhou a najednou jedna důra s obličejem zaraženým do mobilu s Farm Heros říká: ,,A dělá ta Lenka taky něco jinýho nebo jen doma čumí na televizi?´´ Přesně v tu chvíli se mi zpotili komplet celý záda a do očí se vehnal zmatenej a zoufalej výraz.
,,Všechny ty odpovědi zná, protože to studovala ne asi,´´
A bylo to. Odpálkovala tu starou hajtru a v klidu dál míchala kartičky, aniž by tušila, co se mi právě odehrálo za drama.

Řešíme spolu všechny ty holčičí věci, od chlapů, přes nově zakoupené úlovky, ale i aktuální dění ve světě, kam tenhle svět směřuje a co bude s náma. To hlavně tak kolem tý půlnoci. A taky biologii.

,,To je pravda Maruško. Když si koupíš hada a máš ho doma jenom na volno a on si vedle tebe začne lehat a spát s tebou v posteli, tak si tě měří. Měří si tě, aby věděl, jak se do něj vejdeš, aby tě mohl sníst.´´
,,Léňo!!!´´´
,,No fakt!! Nelžu tě. Táta to říkal.´´
,,Vy spolu začnete psát nějaký černý historky, protože ty, když přijedeš z Budějc, máš vždycky nějakou takovouhle perlu.´´

Take pokaždé, když vyprávim, jaké lapálie se mi staly nebo opět nějakou takovouhle ZAJÍMAVOU novinku ze světa, Maruška to vždy zakončí větou: Ty jsi opravdu dcerou svého otce.´´

V úterý po obědě mi Maruška volá:
,, Léňo byla bys na mě pyšná. Ve dvanáct dopoledne sem nadejchala jednu promili! Nevím, jak sem se dostala do postele a půl dopoledne sem v panice hledala podprsenku. A máma, čoveče, máma šla spát ještě dýl než já a koupala se nahatá!´´

,,Haahaaa, je to možný? Gratuluji k výkonu a mámě že srdečně třesu pravicí!´´
,,Co? Cože? Jo tak prej měla jednu ponožku. Ta jí ale uplavala, kluci jí dneska ráno vylovili.´´

Takže Maruško, mám tě ráda. A konečně ti taky jednou můžu říct: Ty si opravdu dcerou své matky.

Výlet s překvapením

Můj táta je rozenej sportovec. Stoup si na lyže a jel. Sed na kolo a jel. Obul si brusle a bruslil. Doufal, že jednou, všechny tyhle sporty předá stejně nadanému synovi a budou sportovat spolu. Ale narodila sem se já. A noo...ne. Ty vlohy tam nebyly. Naopak tam bylo spoustu pádů, který končili mým pláčem a pohledem na taťku, jak má založený ruce v bok, kouká na rozflákanou Léňu a říká:,,Nechápu, že ti to nejde. Já sem sed na kolo a jel sem.´´ I přes jeho netrpělivost to se mnou nevzdal a naučil mě jezdit na kole i na bruslích. Na lyže teda nikdy nedošlo, jelikož moje mamka na každej dotaz, jestli můžu jet se spolužáky na hory odpovídala:,, Helejse, nohy ti můžu zlomit doma a zadarmo.´´

A tak sme jednou jeli na výlet na kolech do nedaleké vesnice Homole. Já byla malá, měla svý možná druhý kolo a šlapala do pedálů. Že prej výlet s překvapením. To určitě bude na konci nějaká dobrůtka, nějaká cukrárna nebo nějaká atrakce. Jeli sme pořád jen do odpornýho krpálu a nikde nic. Krpál, krpál, krpál. Ještě ke všemu začlo lejt a vítr foukal jak blázen. Jako dítěti mi to připadalo, že jedem v tomhle marasu dobrý dvě hodiny(dnes už vím, že sme jeli šest kilometrů). Vytlačili sme kola do lesa na nějakej palouk. Taťka se vítězoslavně usmíval, jakože teď to přijde, to echt dobrodrůžo, ve který sem tajně doufala.
 ,,Vidíš mezi těma větvema, támhlety barevný chatičky? Tak sem sem jezdil na tábor.´´
A to bylo ono. To bylo celý. To bylo celý obří celodenní dobrodružství.
,,Ale počkej, něco pro tebe mám!´´
Nooooo konečně, teď vyndá tu čokoládu žejo, ty bombóny! Odměna!
,, Na, tady máš banán. Máme ho napůl.´´

Byla sem jenom schopná mrkat skrz zaslzený brejle. Snědli sme si banán a cestou domů mi táta přiskříp kůžičku na krku do helmy.

Jelikož ale stále doufal, že je ve mě skrytej novej Jarda Jágr nebo Martina Navrátilová, zapsal mě na sportovní základku. Tělocvik čtyřikrát tejdně. Dvakrát basket, dvakrát atletika. Když dneska někomu řeknu, že sem hrála osm let basket, kouká na mě jak z jara, protože sem prťavec. Ale byli tam i menší!! Svůj směr sem našla v dálkovém běhu, takzvaná osmistovka a dvanáctistovka byla moje parketa. Šlo to taky snadněji, jelikož většina spolužáků začla tak v té šesté, sedmé třídě kouřit, a tak sem si i já pár těch diplomů domu přinesla.

V deváté třídě jsme jeli na soustředění. Osmý, devátý třídy a kluci ze sportovního gymplu. První den sme se všichni sešli na hřišti a učitelé nás rozřazovali do družstev na následující týden. Ovál tu maj, tak to mám místo v základu jasný, říkala sem si. Tak si rozdělujou, volají jména a dotyční tvoří skupinky. Už nás tam moc nezbývalo. To, že si mě spolužáci(srabi) nevybrali do družstva, to bych jim asi odpustila, ale to, že si mě nevybral ani jeden učitel!!!!!

,,Ták panstvo, jsme rozdělení a podle družstev si jděte pro míče a začněte.´´
Všichni se rozeběhli pryč a na hřišti sem zůstala jenom já a Vávra z osmičky, kterýho si taky nikdo nevybral. Koukala sem na něj, jak kope do písku kolem a vůbec ho to netrápí. Našli sme si tam nějakej starej míč a házeli sme si. Během tejdne sezení na míči a kreslení klackem do antuky, sme zjistili, že to neni až tak špatný, koukat na všechny spolužáky, jak dřou. Ve středu  k nám dali ještě Bendu, protože učitele sejmul míčem do obličeje. Ve čtvrtek sme koštětem rozbili lustr v jídelně a tak nám vzali i ten míč. Mezi mnou a Vávrou vzniklo skvělé přátelství, které trvalo ještě několik dalších let.

Tento týden byl můj poslední pokus o sport.

Jelen v říji

Éterická víla, řeznická žena, světice, náčelník, žblabuňka, opravářka, profesionál, krotitelka velkých savců, doktorka, Karlička. Tohle všechno je moje mamka.

Je to žena mnoha tváří a druhý nejvtipnější člen naší rodiny. Ovšem když udělá vtip, tak to stojí za to. A pokaždý nás dostane. Do života mi dala lásku, odvahu, spravedlnost a vlastnost smát se vlastnímu vtipu, až mi tečou slzy. Ve chvíli, kdy jí něco vyprávim a jí to nebaví, uplně v klidu uhne pohledem a já vidim, jak se během vteřiny začne usmívat, protože tančí na paprscích slunce a to, co sme měli ve škole k obědu, jí jen proklouzává okolo uší. Taky je schopná vyhodit celou přišlou poštu do koše.

,,Mamko ještěže sme večer upekli tu buchtu, jinak bysme neměli co snídat.´´
,,Bych si dala pivo.´´

To jen abyste měli představu, o jak těžkým pohodáři se tady bavíme.

A ještě ke všemu má takový ty neporazitelný argumenty.

,,Lenko ty takhle kouříš?´´
,,Mami já už sem dospělá.´´
,,Já sem taky dospělá a mám snad v puse hadžvaňo?!´´

Prostě neporazitelný.

Je nádherné, když se rodiče doplňují. Já mám to štěstí, že jsou naši pořád spolu. Už 26 let. Táta je obr, mamka skřítek, táta je milimetrový pedant, mamka bohém a umělec. Jednu věc však mají společnou. Noční symfonie. Můj taťka tak funí ze spaní, že to je slyšet (nekecám) do patra přes zavřený dveře. A mamka chrápe. A bohužel jako pila. A to cirkulárka na sekvoje. Občas se ráno bojim, že otevřu dveře a tam bude stát přivábenej jelen v říji připravenej na randíčko,

Bylo tenkrát líné sobotní odpoledne. Já sem si dělala na počítači věci do školy a mamka, že si jako jde popovídat s dcerou, lehla si ke mě na postel a pomalu usínala. ,,Já si lehnu na záda, na těch když ležim, tak nechrápu.´´ Během pěti minut začala řezat dříví a to i poté,co se překulila na břicho a ležela obličejem do polštáře!! Nijak mi to nevadilo. Ani sem na ní nemlaskala a dál sem si dělala svoje.
Po hodince se vzbudila.,,Ty do toho počítače mlátíš, sem oka nezamhouřila.´´

A celá rozmrzelá se šla pomaličku uložit do svého křesla, aby si, jak s oblibou říká, odpočinula po spaní. Což je její osobní vynález, protože spaní je přece namáhavý a člověk si po něm musí odpočinout a né hned provádět nějaký náročný šílenosti, jako třeba snídani žejo.

Jak už sem říkala, je vtipná. V duchu a ve svojí hlavě ještě víc, než navenek. Před třema rokama sem si koupila tablet. Velká novina a hned sem ho také vzala rodičům náležitě předvést. Co to v tý Praze máme za novoty. Nalepila sem si na něj ochranou folii, ale přesahovala, tak sem mamku poprosila, jestli by mi to nemohla nějak elegantně oříznout, jelikož sem levák a je o nás všeobecně známo, že stříhat neumíme(teda umíme, ale já osobně jen do obloučku, nikdy né rovně). Šli jsme s taťkou na procházku s našim Ádíčkem. Když sme se vrátili domu, mamka seděla u stolu, před sebou tablet a tvářila se šíleně. Opravdu jak blázen v křeči. Kouknu na ten tablet. Rozflákanej. Regulerní pavouk jako kráva přes celej displej. Okamžitej záchvat pláče, vidina těžce našetřenejch peněz v háji. Jen sem si sedla na podlahu a plakala jak dítě. Taťka vyváděl, co se proboha stalo, jak se jí to povedlo. Mamka mlčela a křečovitě se smála.
 ,,Karlo proč se směješ? To se snažíš jako zlehčit situaci? Prosimtě řekni něco.´´

A mamka se prostě smála, (vlastnímu vtipu) až jí tekly slzy. Jak ořezávala tu ochranou fólii, tak přesně ty dva milimetry okrajů co zbyly, naaranžovala na displej jako praskliny. A to naprosto dokonale, že nás dostala oba dva. Já pořád řvala, mamka se smála a taťka nakonec taky.


Nedávno sme spolu telefonovaly.
,,Leni, napiš na blog, jak sem tě tenkrát napálila s tim tabletem!!Pamatuješ, jak sem..jo..a taťka....´´  A už se smála, mlátila pěstičkou do stolu a do telefonu byl slyšet jen pláč a potutelnej smích.



Za tu vlastnost, smát se vlastnímu vtipu, sem jí neskonale vděčná. A ano mami, pamatuju si to. Moc dobře.

Tři piva a utopenec

Tour de pub. Soutěž, kterou zná asi každý větší město, má spoustu podob a někdy se v ní může strhnout i takovej lepší pátek. V Budějcích, odkud jí znám já, má ale jasnou podobu, pravidla a letitou historii. Jako člen organizačního týmu, (do kterýho sem se sama vecpala) sem byla svědkem spousty obměn a inovací, ale původní verze je a vždycky bude nejlepší. Naše poselství zní tedy následovně: Chlapec a dívka jdou po deseti hospodách, holka pije malé pivo, kluk velké. A na čas. Za zvracení je penalizace. Nedá se sice dokázat, ale my sme jádro frajerů a tak se vždycky přiznáme na konci nebo prostřednictvím SMS v průběhu hry. Každej pár si vymyslí většinou originální název týmu jako třeba Smylflek z Nohavic a DyjadyjaDá a dostane kartičku, do které sbírá razítka v předem domluvených lokálech. A protože centrum Budějc není až tak velký, rekord je 57 minut. Teda jestli si to pamatuju dobře žejo, oni vzpomínky z týhle akce bejvaj dost rozmazaný.

Musim se pochlubit, že jsem vyhrála dvakrát. A na poprvý sem běžela s Vaňou a trhli sme náš první oficiální rekord. Pod dvě hodiny. Byla tenkrát zima a my sme se táhli sněhem s tim, že sme každej měl, pro mě dodnes z nepochopitelnýho důvodu jen jednu rukavici. Doběhli sme do poslední hospody, kde se pil dokonce tuplák. Tam to tenkrát delikátně korunovala Evička Lososová, když se zeptala, co je hlavní cena. ,,První cena je přece pohár.´´ ,,Jééé, zmrzlinovej?´´ A chudák Vaňa, jak na ní koukal, tak se mu zřejmě před očima promítnul ten pohár se šlehačkou, pistáciovou zmrzlinou a třešničkou na vršku a ve vteřině se poblil.

Vaňa drží největší počet prvenství.

Podruhý sem běžela s Puškinem a to už tak svižný nebylo. Zaprvý se startovalo ve Velbloudu, kde točí Bernarda a došlo k okamžitýmu zvracení, za druhý, už při pátým pivu, který sme si dávali v Legendě jsme přemejšleli, jak se odsaď dostaneme do Legendy na šestý pivo a za třetí sme se v sedmý hospodě nějak zakecali  a dali sme si tam tři piva a utopence.

Ono to má vlastně parádní myšlenku, protože vystartujete v sedm, v devět ste v cíli, poplácáte si ramínka a v půl desátý ste doma a rodiče maj radost, že netrajdáte po nocích venku. Pamatuju si, jak sem tenkrát přišla domu a šla rovnou ještě v bundě za našima do ložnice, kde sem vítězoslavně držela diplom nad hlavou jako Rocky Balboa.
,,Vyhrála sem.!!´´
,,No to se máš teda vopravdu čim chlubit.´´ řekla mi rozespalá mamka v pyžamu.
Potutelně sem se tomu zasmála a v tu ránu usnula u nich v posteli.

Voni totiž rodiče dělaj, jak je to příšerný a co to jako máme za nápady a proč radši nesedíme v klidu doma, ale jak se akce blíží, tak najednou z taťky začaj padat takový věci jako:,, To za nás, to se běželo z Rudolfova na Včelnou! Né tenhle pidi okruh, co máte vy mladý. A dej si decku oleje, to ti obalí žaludek a nepozvracíš se. A nechceš řízek?´´ A pomyslně mě vyprovází ze dveří jako závodníka utramaratonu, má zaťatý pěsti a v očích výraz: Ty to dokážeš! Ty si moje dítě!

A to by to nebylo ono, aby sem to nevyprávěla holkám, a aby se nepřijely podívat do Budějc, jakže to běháme. Už odpoledne sme si řekly, že už jsme na to starý, že nepoběžíme, že si v klidu oběhneme tak tři hospody a pak půjdeme rovnou do poslední, čekat na závodníky. Přišly sme do startovací hospody a v klidu si dali pívo. Holky se s mejma Budějckejma kamarádama už jakžtakž znaly z různej akcí. Povídáme si, tipujeme vítěze, vyprávíme, co je v Praze novýho a najednou Leibli mrkne na Honzu Rubáčka, vystřelí ze židle, urve pro sebe startovací lístek a řve: ,, ČAU SRABI!!´´ A my jen mlčky pozorovali z okna, jak za ní vlaje šála.

Ta treperenda to tenkrát vyhrála na plný čáře.

Takže přátelé, jako vedoucí pro styk s veřejností se ptám: Kdy že běžíme zimní Tour de pub?