Výlet s překvapením

Můj táta je rozenej sportovec. Stoup si na lyže a jel. Sed na kolo a jel. Obul si brusle a bruslil. Doufal, že jednou, všechny tyhle sporty předá stejně nadanému synovi a budou sportovat spolu. Ale narodila sem se já. A noo...ne. Ty vlohy tam nebyly. Naopak tam bylo spoustu pádů, který končili mým pláčem a pohledem na taťku, jak má založený ruce v bok, kouká na rozflákanou Léňu a říká:,,Nechápu, že ti to nejde. Já sem sed na kolo a jel sem.´´ I přes jeho netrpělivost to se mnou nevzdal a naučil mě jezdit na kole i na bruslích. Na lyže teda nikdy nedošlo, jelikož moje mamka na každej dotaz, jestli můžu jet se spolužáky na hory odpovídala:,, Helejse, nohy ti můžu zlomit doma a zadarmo.´´

A tak sme jednou jeli na výlet na kolech do nedaleké vesnice Homole. Já byla malá, měla svý možná druhý kolo a šlapala do pedálů. Že prej výlet s překvapením. To určitě bude na konci nějaká dobrůtka, nějaká cukrárna nebo nějaká atrakce. Jeli sme pořád jen do odpornýho krpálu a nikde nic. Krpál, krpál, krpál. Ještě ke všemu začlo lejt a vítr foukal jak blázen. Jako dítěti mi to připadalo, že jedem v tomhle marasu dobrý dvě hodiny(dnes už vím, že sme jeli šest kilometrů). Vytlačili sme kola do lesa na nějakej palouk. Taťka se vítězoslavně usmíval, jakože teď to přijde, to echt dobrodrůžo, ve který sem tajně doufala.
 ,,Vidíš mezi těma větvema, támhlety barevný chatičky? Tak sem sem jezdil na tábor.´´
A to bylo ono. To bylo celý. To bylo celý obří celodenní dobrodružství.
,,Ale počkej, něco pro tebe mám!´´
Nooooo konečně, teď vyndá tu čokoládu žejo, ty bombóny! Odměna!
,, Na, tady máš banán. Máme ho napůl.´´

Byla sem jenom schopná mrkat skrz zaslzený brejle. Snědli sme si banán a cestou domů mi táta přiskříp kůžičku na krku do helmy.

Jelikož ale stále doufal, že je ve mě skrytej novej Jarda Jágr nebo Martina Navrátilová, zapsal mě na sportovní základku. Tělocvik čtyřikrát tejdně. Dvakrát basket, dvakrát atletika. Když dneska někomu řeknu, že sem hrála osm let basket, kouká na mě jak z jara, protože sem prťavec. Ale byli tam i menší!! Svůj směr sem našla v dálkovém běhu, takzvaná osmistovka a dvanáctistovka byla moje parketa. Šlo to taky snadněji, jelikož většina spolužáků začla tak v té šesté, sedmé třídě kouřit, a tak sem si i já pár těch diplomů domu přinesla.

V deváté třídě jsme jeli na soustředění. Osmý, devátý třídy a kluci ze sportovního gymplu. První den sme se všichni sešli na hřišti a učitelé nás rozřazovali do družstev na následující týden. Ovál tu maj, tak to mám místo v základu jasný, říkala sem si. Tak si rozdělujou, volají jména a dotyční tvoří skupinky. Už nás tam moc nezbývalo. To, že si mě spolužáci(srabi) nevybrali do družstva, to bych jim asi odpustila, ale to, že si mě nevybral ani jeden učitel!!!!!

,,Ták panstvo, jsme rozdělení a podle družstev si jděte pro míče a začněte.´´
Všichni se rozeběhli pryč a na hřišti sem zůstala jenom já a Vávra z osmičky, kterýho si taky nikdo nevybral. Koukala sem na něj, jak kope do písku kolem a vůbec ho to netrápí. Našli sme si tam nějakej starej míč a házeli sme si. Během tejdne sezení na míči a kreslení klackem do antuky, sme zjistili, že to neni až tak špatný, koukat na všechny spolužáky, jak dřou. Ve středu  k nám dali ještě Bendu, protože učitele sejmul míčem do obličeje. Ve čtvrtek sme koštětem rozbili lustr v jídelně a tak nám vzali i ten míč. Mezi mnou a Vávrou vzniklo skvělé přátelství, které trvalo ještě několik dalších let.

Tento týden byl můj poslední pokus o sport.