Policejní odznak

Blažková, Nováková, Kartáková, Horáková, Mihaličová, Dvořáková, Bartáčková. Sousedky.

Jsou starý, většinou vdovy, všechno ví, všechno znaj, všude byly, od všeho maj klíče a hlavně vrozenou schopnost drbat. Tahle vlastnost v nich podle mého vyklíčila v dobách pavlačových. To byly jejich zlatý časy. A my sme odjakživa v tomhle pavlačovým vnitrobloku bydleli. Venku před bytem sme nemohli říct ani slovo, když jsme nechtěli, aby to druhej den viselo na nástěnce ve vedlejším vchodu. Tyhle tety totiž vždycky stály před vchodem do baráku, se zástěrou na sobě, v pantoflích a drdolu a probíraly nejdůležitější věci. Jako kdo se v noci pohádal, který dítě je hloupý, kdo je novej náměstek ministra nebo čí pes pravidelně počurává popelnice. Jedna taková tam ale stála pořád. Rozboudová. Rozboudová se svým vypelichaným jezevčíkem Čipem. A jakože sem velkej milovník zvířat, tak tenhle čip byl takovej vztekloun, že mě jednou kousnul do prstu a podruhý do nosu.

No a tahle milá paní tam stála každý ráno a každý ráno se mě ptala: ,, Tak co Leničko, do školičky, do školičky?´´ A já jí jako malej záprdek s aktovkou a dvěma culíkama říkala:,,Jojo,´´ protože co taky jinýho na to odpovědět. Někdy sem to pozměnila na:,,Jojo, do školičky.´´ Ale to musel bejt nějakej echt sváteční den. Jak čas plynul, tak se z první třídy stala devátá, plná stresu z přijímaček, kterým každej rok měnili pravidla, puberty a pravidelnýho zaspání, protože i u mě platilo to prokletý pravidlo, že kdo bydlí pět minut od školy, ten chodí jako poslední. A to sem takhle jednou právě zaspala. V den poslední pololetky z matiky, která měla rozhodnout o dvojce nebo jedničce na vysvědčení, který se posílá na střední. Horor. Letím z baráku, batoh v ruce, schody beru po třech a u vchodu baba.
,, Do školičky, do školičky? Ale dneska sme si nějak přispinkali ne? Jdeme dneska opravdu do školičky?´´
,,Né asi! Do prdele chodím každý ráno na osmou.´´

A bylo to tam. Baba to slízla a na to, kam jdu, už se mě nikdy nezeptala. Odpoledne sem to říkala mamce, aby byla připravená na eventuální přednášku na téma Jak jste to vychovala vaše dítě. Ta si chudák jen sedla a měla oči zalitý slzama. Zdálo se mi, že napůl brečí a napůl se směje. Později z ní vypadlo, že můj táta řekl milé paní Rozboudové uplně to samý co já, ovšem s tím rozdílem, že jeho se stihla zeptat na účel ranní cesty pouze dvakrát.

Pak se za mě už asi nikdy před sousedy stydět nemusela. I když vlastně ještě jednou bylo namále. V našem novým domě máme pod schodama místo, kde všichni sousedi parkujou kola. A bohužel většina z nich parkuje ty kola přímo doprostřed tohoto prostoru, čímž pádem je absolutně nemožný, vyndat si odsud svoje úhledně zaparkované kolo vzadu u zdi, aniž byste nemuseli jiných deset kol přestěhovat. A prostě jednou kapka přetekla, všechny ty kola sem tam shodila na zem a na nástěnku napsala:
,,Každej druhej jste tu inženýr v Boschi a kola parkujete jak nevycválaný kanálové. Prosím o nápravu. S úctou Morongová mladší.´´
Myslim si, že krásně stručné a jasné. Ovšem mamka, jako srab a taky jako správcová a klíčník baráku, to strhla, když přišla z práce. Efekt to ale evidentně mělo i za tu chvilku, protože moje kolo je od té doby volně přístupné a to už tam pět let nebydlim.

Teď bydlím v Praze a není tu ani Rozboudová ani kolárna, dokonce ani přístupná nástěnka, jelikož je zamčená. Za to jsem se od svých sousedů dozvěděla spoustu užitečných informací o mém bytě. Že to není tělocvična. Že to není diskotéka. Že to ani posilovna neni. Že to neni cirkus pro dravý šelmy. Že to neni hotel.

Nejlepší zážitek sme ovšem měli s Leibli. Bydlela sem tehdy u ní a v domě bydlelo spoustu cizinců. Jeden černoch přímo naproti našemu bytu. Pro nás absolutně bezproblémovej tichej člověk, kterej slušně pozdravil.
Sedíme si takhle večer doma a najednou někdo zvoní. Leibli koukne do kukátka. ,,Do prdele dou po nás. Policajti.´´Otevřely sme dveře, ale pouze na škvírku, kterou dovoloval bezpečnostní řetízek.
,,Dobrý den.´´
,,Dobrý den, můžeme dál? Rádi bychom se zeptaina pár otázek.´´
Automaticky sem chtěla ten řetízek otevřít, když v tom Leibli povídá:,, Nezlobte se, ale já se bojím. To víte, sme tu dvě holky, člověk nemůže nikomu věřit. Mohla bych prosím vidět odznak?´´ Padla mi brada z její profesionality.
,,Ale samozřejmě. To děláte moc dobře slečno, to vás chválím za vaši opatrnost. Tady je." Policista si odepnul odznak a podal jí ho.  Myslela sem si, že na něj mrkne, uzná kvalitu, vrátí ho strážníkovi a otevře teda konečně dveře. Chyba lávky. Leibli totiž ve vteřině čapla odznak do ruky a přibouchla dveře.
,,Co to děláš?!?" koukám na ní s děsem.
,,No já myslela, že si ho pořádně prohlídnu a zjistim, jestli je pravej. Jenže jak?? Vždyť já policejní  odznak nikdy předtim neviděla? Sakra, sakra, sakra! Co budeme dělat??? Jak poznáme, jesti je pravej? Mám do něj kousnout, jako do zlatý mince nebo co??"
Takže sme tam stály. Dvě blondýny, v ruce právě čórknutej odznak a za dveřma dva policajty.
,,Dámy?´´Ozvalo se zpoza dveří.
,,Ano prosím?´´
,,Mohly byste mi prosím vrátit ten odznak?´´

Otevřely sme konečně dveře.
,,Ehm..no děkuju za půjčení, to víte, doba je hrozná, venku se dějou šílený věci. Člověk potřebuje jistotu.´´Kamennej výraz.
Pánové se díkybohu jen usmívali, zeptali se nás, jestli známe souseda od naproti a jestli nevíme kde je. Pak slušně poděkovali a odešli.

,,Myslíš, že nás přes ty dveře slyšeli, jak hysterčíme?´´
,,Myslim si, že ne.´´

Uznale sem pokynula a každá se vrátila ke svému večernímu programu. Od tý doby, už se nás nikdo na nic zeptat nepřišel.