Jehla v kupce sena

Jéé to je hezký, to si taky vyrobim!

Za takový peníze? To si to radši vyrobim doma sama.

Jéé tos vyráběla? Kecáš! To je moc hezký.


A takový sme všechny. A to je internet kompletně zahlcenej návodama, jak si udělat doma elegantního jelena na zeď v rose gold barvě, jak upýct nádhernýho špenátovýho šneka za deset minut, jak si udělat pětipatrovej květinovej účes s jednou sponkou, jak ušít plyšáčka ze starýho svetru, kterej mimochodem vypadá, jak můj nejlepší sváteční svetřík, kterej si šetřim jen do divadla a nebo jak si udělat zadarmo ze starý krabice od bot parádní stojánek na tužky, kterej se jen oblepí osmi barevnýma izolepkama, kerý stojej jedna kilo, ale ty má přece každá správná bydlenka doma žejo.


Tyto tvořící mánie na nás opravdu útočí ze všech stran a každá žena se tomu nějak postaví. Jelikož mám dvě nejlepší přítelkyně, dá se to na nás tato tvořivost, nadání a chuť krásně demonstrovat.

Maruška mi odpustí, ale Maruška je bohužel nejmíň nadaná, co se týče domácího tvoření.

,,Bydlenka ze mě asi vopravdu nebude."
,,Ale prosimtě to nebude tak zlý, ukaž."
Maruška mi poslala fotku svýho adventního věnce, kterej bych, i přesto, že jí mám opravdu strašně ráda, nazvala tak maximálně roztomilej. Protože vypadal, že jako drží opravdu sotva. Ale velmi cenim snahu a všechno, co mi vyrobila, mám doma schovaný nebo vystavený. Na druhou stranu, je Maruška z nás tří nejlepší kuchařka, a i když má možná spatlanej věnec, tak dobrý karbanátky, jako má ona, se mi v životě nepodařili.

Pak sem já. Já si myslím, že věnce a ozdobičky do bytu (ty lehčí) zvládám docela obstojně. Období tvoření vlastních náušnic v pubertě bylo také víceméně úspěšné. Tavná pistole mi říká pane, tempery, třpytky, ozdobičky, drátky, kleštičky. Šlo by to. Vyrobila sem si letos krásnej adventní věnec ve vínových barvách, pozdně podzimní věnec na dveře ze šípků z Olšanskýho hřbitova a třidé magický trojúhelníky, co nám visej v obýváku. Taky mám bohaté zkušeností s vyráběním svícnů a ještě bohatší s vyráběním nových svíček, ze starých vyhořelých vosků. S tímhle patláním a hraním si s voskem  máme podle mě zkušenosti ze základky skoro všichni.

Ale pořád mám ještě mezery. Před půl rokem sem si v Tigeru koupila takovou tvořivou sadu, ve který byla dřevěná placatá sova s dirkama a k tomu bavlnky. Mělo se jí křížkama vyšít to tělíčko, aby se jí tam ukázaly oči a křidýlka. Nádherná věc. Trvalo mi to asi tři dny, než jsem se rozbrečela a s totálním šmodrchem nití a jehel jsem to elegantně uložila do šuplíčku. Do dneška z toho záchvatu zoufalství  ještě nejsem úplně venku. Mojí asi největší mezerou je právě šití. To je něco, co by mě určitě strašně bavilo a já se na to těšim, že mi to jednou půjde, ale to by museli něco udělat s tou příšernou nití. Navlíct nit do šicího stroje je, co do náročnosti, na stejné úrovni jako nalézt východ z Cheopsovy pyramidy. Milion oček, který sou rozmístěný naprosto pohoršujícím způsobem a pak se to ještě musí NĚJAK namotat na tu spodní špulku, aby to šilo. Aby se mi na tom za minutu udělal uzel.

Jelikož mám zručného přítele, vyžádali jsme si jeden víkend zapůjčení šicího stroje od mé maminky, že si zkrátíme nové závěsy. Doba de díkybohu dopředu i ve světe bydlenek, takže návod na tu ukřižováníhodnou nit byl na Youtube. Nádhera, měli sme to. A že si to zkusíme nanečisto. Že si ušiju kapesník. Po hodině shrbeného sezení mě tak akorát pálily oči a kapesník, i přes důkladné narýsování, mi teda vyšel dosti kónický. Martin si to zkusil po mě. Za pět minut si ten neřád ušil tričko, který si k dovršení všeho ještě předtím zaentloval a nosí ho do normálně do práce. Záclony máme dodneška založený špendlíkama.

A největším expertem je Leibli. Ta už má minivrtačku a to už sme uplně někde jinde. Tady už jsme skutečně na úrovni Pinterestu, barevných sprejů a barev v plechovce. Broušení, šmirglování, natírání. Vyrobila si úžasnou sochu šklebícího se Messerschmidta a růžovou hlavu krávy. V životní velikosti! O tom, že si obarvila starej záchod na černo a udělala z něj stylovou židličku s polštářkem ani nemluvě. To je bydlenka a tvořilka první kategorie.



Moc se těšim, až budem tohle prožívat jako soupeřící matky školkových dětí, které se předhánějí, který dítě má hezčí zástěrku a hezčí pytlík na bačkůrky. Doufám, že za tich pár let mi s tim bude Martin pomáhat a v zájmu svého dítěte se modlím, aby byly v té době trendy kónické tvary.


A co vy? Tvoříte? A mohla bych to vidět?

Do you speak English?

,,Nebude Vám vadit, když bude celý náš pohovor probíhat v angličtině?"

,, Nene, kdepak. Abych byla přesná - No problem."

A to byla zásadní chyba, které jsem se před necelým rokem na pohovoru dopustila. Oni mě totiž vzali a chudáci cizinci ani netušili, že jim právě končí jejich pohodlíčko. Že jejich systém a pořádek, na kterým několik let tvrdě dřou, aby jejich vypiplaná a milovaná firma prosperovala, se velmi brzo změní.

Jsou lidé, kteří mají na cizí jazyky nadání a jsou lidé, kteří ne. Dodnes si pamatuju, jak sme na vošce psali test z angličtiny. Já jsem se na to celej den učila a drtila se všeljaký pravidla nazpaměť. Asi po dvaceti minutách testu vpadla to učebny Anička Kudláčková. Měla růžový šaty, zablácenej zadek a kabelka jí cinkala lahvema. No mlíko v nich asi nebylo. Sedla si k počítači, něco naťukala a po chvíli se opět lehce ovíněně odploužila se splněnými 98 procenty z testu. Já tam seděla hodinu durch zpocená a s kamarádem googlem jsme to dali na 70,23 procent z potřebných sedmdesáti. Náš učitel na mou osobu tehdy použil výraz imigrantská angličtina. A to jsem byla skoro půl roku v zahraničí a z maturity sem měla jedničku! Taková blamáž.

Můj pracovní tým se skládá z Novozélaňdana, dvou Švýcarů a dvou Čechů. A mě. Předstírat, že umíte anglicky není tak těžký. Prostě jen kejvete hlavou, když vám zadávaj nějakou práci a prostě děláte, co si myslíte, že máte dělat. Zbytek vám zopakujou. To je - ukážou prstem. První neduh se objevil hned po nástupu. Šéf si mě zavolal, že se mu něco rozbilo na motorce a jestli bych byla tak moc hodná, zavolala do jeho servisu a objednala to. Ukázal na tu součástku prstem a řek slovo, který znělo jak klingonsky.

,,Ještě jednou prosím. Aha, aha, jasně, jasně hele, no problem, don´t worry."

Koukala sem na tu kovovou stříbrnou věc, kterou sem neuměla popsat ani v češtině a zmocňovala se mě panika. Nakonec jsem to vyřešila tak, že jsem si v onom servisu nechala zavolat k telefonu ženu a té sem popsala, že potřebuju jakoby kovovej náramek na ruku, kterej se připevňuje na tu obří trubku zřejmě matkou a nějakým divným šroubkem. DÍKYBOHU věděla a můj vnitřní infarkt myokardu byl zažehnán.

Ono je celkově spoustu věcí, který nepřeložíte. Zvlášť když ta naše čeština je tak krásná a plná nenahraditelných a nepřeložitelných spojení. Co by dup. Hlava na hlavě. Ti jednu fláknu. Se picnu. Klepla ho pepka. Bylo jich tam jako much, vod podlahy. zabejčit, vzít roha, natáhne bačkory, nechat na holičkách, Jak dlouho nám trvalo se Švýcarem Míšou překonat pouhé "na". No skoro měsíc, než to pochopil a věci nám přestali padat na zem, protože sem mu je vždycky podala a on je nechytnul. Nutím Míšu a Lilith, kteří jsou oba z Curychu, mluvit česky. Když už jsou jednou v Praze, tak si prostě něco odvezou. Ptala sem se Míši, jak si objednává, když jde třeba ráno do pekárny a říkal, že ukazuje prstem, a že nezdraví. Potom, co sem se rozčílila nad jeho nevychovaností mi vysvětlil, že už má prostě tak dokonalý ,,Dobrý den,, že na něj hnedko ty prodavačky začnou mluvit česky. A co si budem nalhávat, nikdo z nás nemluví stylem:,,Dobré ráno pane, copak si budete přát?" Ale stručně a jasně:,,Co to bude mladej?" A to pak chápu, že je uplně ztracenej a rudej, před nějakou Miluš, která chudák peče rohlíky od čtyř od rána a nemá na našeho Míšu celej den. Takže až uvidíte někdy na Smíchově člověka, kterej vypadá jako potetovanej Sandokan a neví si rady, tak mu prosím ten chleba objednejte.

S ostatníma se nám přece jen podařilo naučit Míšu a Lilith pár potřebných frází. Neumí si objednat v pekárně, natož v restauraci, ani koupit lístek na tramvaj. Ale umí:

Kde je dort?

Co je to tu za bordel?

Hustý

Kafíčko

Ták Léňo co bude? (toho dost lituju, že jsem je naučila)

Čínská medicína

Cože?

Průměrnej přistěhovalec asi nic jinýho k životu nepotřebuje jak je vidět. 

A pak přicházej na řadu samozřejmě fórky, který se nabízej, když někdo neumí česky. Jako třeba, když nám minulej tejden přinesl skladník na rozloučenou zákusky, ať si je rozdělíme a já a moje recepční Markét sme to ostatním přeložili tak, že sou ty zákusky starý a že je máme zlikvidovat. Hned sme si je zlikvidovali do kabelek.

Poslední perlička, která mi nedá spát se stala tento pátek. Přinesla jsem si vynikající oběd, vepřovou panenku na fazolkách, krásně křehkou a šťavnatou. Ptali se mě, co mám k obědu. Bohužel vysvětlení jako Pork doll, je vůbec neuspokojilo, ba naopak začali svraštět obočí a tvářit se kysele. Hned sem se to snažila zachránit vysvětlením, že je to lahůdka a to nejlepší, co vůbec může bejt, kreslila sem jim po těle, jaká že část toho čuníka to je a jestli chtěj ochutnat, že je to delikatesa.

,,Já sem vegan. Já sem žid!" 

Zakřičeli oba dva a s děsem utekli.

Neví, co je dobrý a jsem moc zvědavá, jak jim budu zítra popisovat španělskýho ptáčka.

(Kdyby vás to zajímalo, tak vepřová panenka se řekne pork tenderloin. A to by podle mě nevěděl ani Polreich)

Magdalena Dobromila

Mami to máme zase rajskou?

Co vidíš?

Kuře.

Tak vidíš.

Jak už sem zmiňovala, jsem řeznická dcera vychovaná na výhradně poctivé nenáhražkové stravě. Tím pádem(logicky) miluju všechny jídelny, ať už školní nebo závodní, bufety a lahůdky, protože tam maj většinou vývar z bujónu a podravky, což jsou potraviny, které jsme doma v životě neměli a člověk vždycky touží po tom, co doma nemá. Ba naopak to u nás doma věčně smrdělo jak v koželužně a naši na to byli náležitě hrdí. Vše domácí a poctivé. Hezky na vývin mladého jedince. A všechno, na co ste u nás v kuchyni šáhli, bylo mastné. O zabijačkách ani nemluvě. Lednice narvaná masem. Velmi často jsem své kamarády zvala domu na řízky a výpečky, protože se u nás doma dlouhá léta nedělalo nic jiného. Když teda byl jako echt sváteční den a mělo bejt něco extra, tak byly výpečky místo se zelím se špenátem. Tím ovšem naše kulinářská revoluce skončila. Když jsem chtěla šunkofleky, musela jsem si podat žádost měsíc předem.

Díky této výchově však poznám kvalitní maso, snažím se jíst jen poctivý uzeniny a jedinej salát, kterej považuju za plnohodnotné jídlo je pařížskej.

Ten vyloženě masový a uzenářský člen naší rodiny je mamka a občas se stalo, že nebyla doma a my jsme byli s tátou odkázání na naše vlastní kuchařské umění. O těstovinách nechtěl táta ani slyšet, že to není jídlo a já zase nebyla zvědavá na sekačku z Globusu.  Takže jako kompromis jsme měli VŽDYCKY buchtičky se šodó. Ale né ty ze školní jídelny. Ty s tím voňavým vanilkovým krémem, kdepak. Když to teď píšu tak si myslím, že chtěl taťka tenkrát zabít dvě mouchy jednou ranou. Zasytit dítě a mít od něj na chvilku pokoj. Tudíž sme koupili vánočku, natrhali jí a zalili vaječňákem. Mě, jako malou dceru, to porazilo a spala jsem až do večera.

Stejnej trik užíval i s nápoji.

,,Leni dáš si? To je kinderpunč.“

,,Nene, dík, já to moc nemusim.“

A taťka si poctivě naléval do rendlíčku červený nápoj ze zelené skleněné láhve, na které byl obrázek Mikuláše.

,,Leničko opravdu si nedáš? To je k..k.kindrpunchž…“ Smál se na mě, měl unavený očička a rudé tváře.

No..asi to nebyl kindrpunč.

Troufnu si říct, že po těch asi pěti letech samostatnýho života v Praze jsem svoje kuchařský dovednosti značně zdokonalila a sama sobě bych udělila titul Kuchařinka. Jsem schopná udělat svíčkovou, rajskou, pečený kuře, buchty, bábovky…docela dobroš si myslim.

Ještě nedávno jsem psala, že když ke mně naši přijedou na návštěvu, přivezou si vlastní oběd a já nechápu proč. Doba studijních těstovin se sejrovou omáčkou už je pryč a myslela jsem si, že s pokročilejším věkem se to už stávat nebude. Tuhle sobotu přijeli naši na návštěvu, abychom se došli kouknout na stromeček a na trhy na Staromák a co nevytáhnou z tašky. No samozřejmě, že vlastní svačinu! A dokonce vlastní kávu, jako kdybych tady cedila podrážky z bot! Dobře. Dobře, jak chcete.

Co mě také zaráží, jsou po internetu kolující fotky, jak se lidem nezdařilo vaření a všichni se tomu smějí a vesele sdílejí. Já se teda nesměju. Protože mně taky chytly špagety na plynovým sporáku. A asi třikrát.  A je to naprosto logický, když tam je asi plamen ne?? A při chytání hrnce mi chytla i ta chňapka. A taky hodněkrát. A nikomu bych se teda nesmála! Což sem asi jediná, protože nedávno jsem vařila na naší nové sklokeramické desce a říkám si, jé hele, když je ta plotýnka takhle hezky rozehřátá, tak na ní položim na chvilku ruku v chňapce a zahřeju si tvářičky. No. Blaflo to asi za tři vteřiny. Martin na ní udělal speciální cedulku s nápisem ,,Morongová,, a máme ten černej artefakt pověšenej na hřebíčku v chodbě.

Jako mladý a veselý pár jsme si s Martinem řekli, že si letos poprvé společně upečeme cukroví. Včera jsme dělali pracny – medvědí tlapky. A jsou naprosto vynikající. Pustili jsme si k tomu Hanebný pancharty a formičky jsme teda nevymazali máslem, ale Ramou s příchutí mořské soli, čehož jsem si vůbec nevšimla, ale sou fakt dobrý a super sladký.

Dneska sme dělali perníčky. Koupili jsme si v Drážďanech vykrajovátka zub a lebku a ve výbavě jsem měla lesní zvířátka. Myslím, že by se všem mladým slečnám s titulem Kuchařinka hodila změna rčení ,,Než se vdáš, tak se ti to zahojí,, na ,,Než se vdáš, tak to změkne.,,

 Vážení přátelé, pokud někdo stavíte barák a příde vám železobeton drahej, stavte se pro naše perníčky. Myslim, že vám jako stavební základ dobře poslouží.

h

Učit se, učit se, učit se

Jak sme se učili na státnice

Za tři roky na vyšší odborné škole jsme se toho hodně naučili. A nebyly to jen poznámky z přednášek. Naučili jsme se, jak vypít dvacet piv za jeden večer, jak vydržet tejden s deseti hodinama spánku, že když se v deset ráno probudíš, tak už sou kolikrát tři odpoledne, jak si oblíct zapnutou bundu celou naruby, že ti ty praštěný zkoušky stejně vždycky narvou do tří dnů, aby ses z toho zbláznil, že i když to nejvíc umíš, tak to nedáš, ale ten, kdo to ,,ani neotevřel,, tak má za jedna, že lze ukrást loďku na Žofíně a vyplout v ní ve tři ráno na Vltavu, že i učitelé sou lidi, ale hlavně, hlavně jsme se naučili být kamarády. Protože mě na škole vznikla parta, kterou bych přála každýmu. Teda každýmu, kdo je super vtipnej, jako my. Celou dobu sme se navzájem velmi úspěšně kopali ke zdárnému ukončení třetího ročníku a opravdu sme si pomáhali.

,,Já bych se chtěla zeptat..."
,,Prosimtě ty se hlavně na nic neptej, táhne to z tebe až mě štípou oči. Pošeptej mi to do ucha a já se zeptám za tebe."

Vždycky sem byla šprt a snažila sem se o dobré známky, chodila sem na matematické olympiády (proč?) a posílala s češtinářkou slohy na soutěže. V prváku na vošce tomu nebylo jinak. Všechno nový, jiný, Praha a v hlavě zafixovaná věta od všech učitelů na střední:,, No na vysokých školách se s váma teda takhle crcat nebudou!"Takže sedět aspoň tak nějak vepředu a zapisovat si každý slovo. Pak každý druhý slovo. A pak už jen: ,,Ahoj, nemáte někdo poznámky z dnešního téemka?" a doufat, že to někdo do tý vaší facebookový spolužácký skupiny vyfotí. A snad to bude ten samej člověk, co pravidelně fotí a sdílí testy z češtiny.

Vždycky se najde předmět, kde učitel žádá slovo od slova převykládat jeho přednášku, nejlépe jeho vlastní knihu. A pak jsou předměty, kdy se učíte jak šílenec třicet stránek něčeho, co absolutně nemá smysl. Přijdete na zkoušku, posadíte se a oni se vás zeptaj, jestli vidíte sklenici jako poloplnou nebo poloprázdnou. Což se mi mimochodem stalo a po hodině a čtvrt, kdy sem seděla na židličce s propocenejma zádama jsem odcházela s trojkou, neschopna už nikdy v životě zopakovat, o čem jsme se tam vlastně bavili. Byla to mimochodem filosofie. Ještě tenkrát tak tajemně zahalená v názvu Antropologie, filosofie a estetika a bohužel dodnes nevím, o čem tento předmět byl a to trval tři semestry.

Což si ovšem nenechal líbit náš spolužák Tomáš a ve chvíli, kdy se mu zdál výklad nekvalitní, pomalu vstal, něžně odšoupl pedagoga a přednášel zbytek hodiny sám. Spousta učitelů říkala, že maj v počítači speciální sloku s jeho jménem.

Jako dobrý tým jsme se dostali až do onoho třetího ročníku. A tím dobrým týmem myslím to, že někdo za mě psal články o politice, někdo mě zaškrtával v docházce večerních předmětů, když už jsme seděli v restauračním zařízení a já za to dělala mým spolužákům rozpočty na filmy a produkční plány. A neříkejte mi, že vy ste to takhle neměli.

Po úspěšném získání 180 kreditů a odevzdání absolventské práce přišel onen proslulý svatý týden. Do kterého se snažíte vecpat celé tři roky učiva. Jako placebo jsem si koupila vitamíny na paměť a pro sichr trochu vína. Shromáždila jsem si veškeré podklady potřebné k učení, ale u sedmdesátéhosedmého papíru mi došla barva v tiskárně. Ačkoliv nejsem příznivcem společného učení, vydali jsme se já, Maruška, Háňa a Lukáš k Lukášovi na chatu, kde jsme se plánovali společně učit a vysvětlovat si nevysvětlitelné pojmy. Jako někdo, kdo v životě neměl chatu ani zahradu, jsem půlku prvního dne rozjímala nad vybaveností  a útulností jejich chaty a druhý den se rozplývala nad jezevčíkem Amy, protože tu doma taky nemám. Během dne jsme se učili každý sám a večer jsme si společně opakovali učivo.

,,Hele takže tady máme ty zpravodajský žánry, jak to je Léňo?"
,,Kůň, řezník, hlava, klaun a jeho žena.
,,Noo..když to tam hodně zahuhláš a zakašleš, tak by to mohlo projít."

Ve středu nám přišla naše hodnocení prací od oponentů. Na jediném počítači, který měl připojení k internetu jsme si střídavě četli svá hodnocení a postupně jsme se zkroušeně motali po zahradě. Večer jsme vynechali opakování a úspěšně jsme se ze žalu propili. Jak může nějaká fůrie, kterou vůbec neznám a ona nezná mě, hodnotit mojí práci, když vůbec neví ty úskalí? Večer jsme zakončili trošku škodolibými sázkami na naše spolužáky, jestli absolutoria dají nebo ne.

Na svaťáku vám hrozí dvě nebezpečí. Buď vyjde přesně do termínu majálesu anebo je hezky. A my sme měli přímo nádherný počasí. Aby mě to nelákalo, nebrala sem si plavky. Druhý den už jsem vybírala skříně Lukášových rodičů a skončila v bazénu v plavkách jeho táty. Byly to modrý slipový pánský plavky s bílejma hvězdičkama. Emerika hadr.

Během svaťáku se mi podařilo všechny papíry k učení nejdřív spálit a zbytek posléze utopit v bazénu. Vymyslela sem si na to tehdy dvě teorie. Buď totálně pohořim a potopí mě nebo ukážu, že v tom umím plavat a vzplanu vědomostmi.

A díky bohu, druhá teorie vešla v praxi.

Skleníková květinka

V nemoci i ve zdraví. To je klausule, na který budu při svatbě obzvlášť trvat a možná i požadovat trojté podtržení. Patnáct zlomenin, otřes mozku, otrava krve, šest dioptrií a nekonečné alergie. Stejně jako Samuel L. Jackson ve filmu Vyvolený doufám, že je někde na světě někdo, kdo je super zdravej a nerozbitnej. A poznat ho nikdy nechci, protože by mi určitě při podání ruky zlomil zápěstí.

Svojí první zlomeninu, kterou jsem měla ve dvou letech, si pamatuju jen z fotek, kdy za sebou roztomile tahám sádru na ruce po zemi na zahradě u babičky. Stalo se mi to mimochodem tak, že sem vyběhla do prvního patra chaty, otevřela dveře a tam nebyla podlaha. Ideální řešení mých prarodičů, jak zabránit vstupu zlodějům. Zloději nepřišli a já spadla rovnou do zavařenin a kompotů ve sklepě.

Pokud jste měli někdy něco zlomeného, moc dobře víte, že je důležitá okamžitá reakce a pomoc bližního. A té se mi vždy dostalo. Jako například, když sem si zlomila nohu pádem z pavlačových schodů a dopajdala sem se do bytu, ohlásit úraz nejbližší dospělé osobě. A mamka nebyla doma.

,,Tati mám asi zlomenou nohu. Už tam mám takovou tu podlitinu a bouli."
,,No tak to jedem hned na pohotovost."
,,A dáš mi na to nějakej led prosím?"
,,Na, dej si na to hrášek."
,,Tati mně to z toho kape, dáš mi na to utěrku? Díky. No ale takhle to nemůžu držet, to nikam nedojdem. To chce nějakou tašku." Načež taťka vzal pytlík se dvěma rohlíky, vyndal je a dal mi nohu do pytlíku plnýho drobků. Se smícháním s tajícím ledem to byla mňaminka a vzhledem k horku taky skoro polívka.
,,Prosimtě a nemáme nějakej provázek? Ono mi to padá." (Chápejte, že mi bylo kolem dvanácti a to je věk, kdy se každý dítě promění v rozumbradu nejvyšší úrovně)
Taťka se rozhlídnul po kuchyni, vytáhnul kabel od rádia, zavázal mi sním nohu, s tím, že zástrčka do elektřiny vesele plavala v pytlíku.
,,A dost výmyslů Lenko. Jedem!"

Na pohotovosti nás tenkrát moc pochválili.

Vynechat mamku z mých úrazů se mi velmi vymstilo. A ještě mnohem hůř, než rozmočenou nohou s drobkama.

Dodnes si totiž pamatuju, jak sme si v ulici Sadová, která je celá z kopce, hráli s dětma a rozhodli se, že se poběžíme kouknout dolu na křižovatku, kterou právě asfaltujou. No hned při prvním kroku sem upadla a koulela se až dolu a čerstvě sedřeným kolenem si krásně sedla do toho štěrku a lepkavé černé hmoty. Elegantně sem si koleno utřela rukou. ,,Mámě to neřeknu, určitě by mi to polila kysličníkem a to by pálilo jak čert. Jasně, budu tentokrát chytřejší než máma."

Za tejden mě naši vezli v horečce do nemocnice a byla sem moc ráda, že můj táta neztratil optimismus.
,,Nenechaj si mě tu, že ne tati?"
,,Tovíže ne!!! Daj nám mastičku a pudeme domu."

Byla sem tam tenkrát dva měsíce s otravou krve. Přesně červenec a srpen. Prázdniny v prdeli, ale hlavně, že sem byla chytřejší než máma.

Na mé patnácté narozeniny zlomeniny definitivně (klepu na zuby) ustaly a zůstaly jen alergie. Na ovoce, na zeleninu, na koření a hlavně na čokoládu. Zní to možná nepředstavitelně, ale dá se s tim žít. Když se teda rozloučíte s tím, že má jídlo nějakou chuť. Jako když se mi mamka snažila udělat segedín bez papriky. Byl bílej, a ikdyž byl s láskou dělanej, tak chutnal jako zvracení.

A tady se to právě začíná s tou láskou bližních přehánět. Protože občas prostě máte chuť. A to neskutečnou. Třeba na takový rajče. zakousnout se do šťavnatýho rajčete, usrknout z něj šťávičku a užít si tu pikantnost. Jenže to mi okamžitě nateče jazyk, hrdlo a je po vychutnávání. A moji kamarádi to ví moc dobře.

Občas mám nutkání zhřešit, ale díky nim prostě nemám šanci. Když s kamarády grilujeme a já si říkám, budu tady jen tak okolo kroužit a pak si vemu nenápadně ten kořeněnej steak a snim si ho vzadu za stromem.
,,Léňo!! Máš tady maso! Na, máš to jenom osolený a tady máš k tomu chleba a plátek okurky, snad se ti nic nestane." Prostě mě okamžitě vymáknou.

Stejně tak v práci, když přinesou zákusky a je tam deset sachrů a jeden piškot se želé. ,,Ten nechte, ten je speciálně pro Léňu." Jako já je za to miluju, ale taky příšerně nenávidim.

A to si ani neumíte představit to peklo, když jako děti s bratrancema dostáváte od babičky mikuláše a oni tam maj toho čokoládovýho anděla a vy banán a vlašskej ořech. No to je na zastřelení.

Jako poslední to korunovala Leibli. Seděli sme tenkrát na předmětu Duchovní kořeny Evropy a hrály lodě. V tom se otočila naše spolužačka Dagič. ,,Holky nechcete polomáčenku?" A teď zpomalenej záběr jo. Natahuju ruku. Kouzlí se mi úsměv na rtech. V puse se mi připravují sliny na tu božskou chuť polomáčenky, která se po prvním kousnutí uplně blbě zlomí, jak mě zahlcuje sladká chuť a vytrhává mě ze spárů tohoto nekonečného předmětu, o kerém zhola nic nevím. A když už mám ruku skoro u sušenky, slyším vedle sebe promluvit Jidáše.

,,Nene, díky. Já nemám chuť a Léňa nemůže čokoládu."
Návrat do normálního času. Dagič se otáčí a má ruka klesá na lavici. Úsměv ze rtů mizí.

É sedum. Zásah potopená.

Švýcarský hodinky

Máme kolem sebe přátelé. Ty nejlepší, ty minulé a někde i ty budoucí. Jsou ale i přátelé. na které si normálně nevzpomeneme. Vídáme je neskutečně často, ale nikdy jim nenapíšeme, na kafe je nepozvem, o pozvánce na svatbu už nemůže být řeč už vůbec. Přitom nám tihle lidé byli kolikrát blíž, než vlastní matka. Viděli jsme je víckrát, než babičku za poslední rok. Zachránili nám život, podrželi nás v nejtěžších chvílích, kdy sme mysleli, že je konec a srdečně ses námi radovali z každého našeho úspěchu. Jsou to neuvěřitelní lidé. Psycholog, farář, učitel, doktor, právník. Tohle všechno je výčepní.

Teda samozřejmě ten pravej. Ten váš, kterýho si v životě najdete. 

Můj první výčepní, se kterým sem se setkala, byl můj strejda Jára. Von to teda neni můj strejda, ale taťkovo, ale jelikož jinýho nemám, tak sme se o něj s taťkou rozdělili. Pracoval jako výčepní v hotelu Slunce na náměstí v Budějcích, kterej tam už dávno nestojí a dost si myslim, že za to může právě náš Jarouš. Razil totiž teorii, co hostovi, to sobě. Takže kolikrát, když tam můj šestnáctiletej táta zašel s kamarádem na pivo, protože mu Jára vždycky nalil žejo, ležel už Jára vzadu na basách a to bylo teprv poledne. Na hotových penězích mu taky moc nezáleželo. Některej večer neměl v kase ani korunu, ale na ruce troje Švýcarský hodinky a super nový boty mokasíny ze západního Německa echt lédr. Ve kterej s náma mimochodem vyšel v zimě v Krkonoších do Petrovy boudy, kde celej pobyt suveréně kouřil.

Uběhlo pár let a seděli sme ve Stonu(čti ve Stounu). V Budějcích samozřejmě. Byla to moje první návštěva a vzala mě tam Leila. Scházeli sme po schodech dolů a najednou se mi začala odhalovat ženská postava. Neskutečně vysoký pěnový žabky, mini, ale opravdu minisukně, VOBROVSKÝ mňamňoule, zakrytý takovým krajkovým hadříčkem a bloňdatý háro. Výčepní Lenka. Metr vosumdesát, žádný pírko.

,,Dobrý večer,,

,,Nazdar!´´

Ani nezvedla hlavu.

,,Co to bude?" Zařvala zpoza baru, aniž by k nám udělala krok blíž.

,,Tři piva a střik."

,,Se střikem se teda rozhodně srát nebudu." 

A přinesla čtyři piva.

Všichni tuhle metodu zřejmě už znali, takže se tam neobjednávalo na baru, ale řvalo.

,,Léňo!!! Jedny sparty prosím!"

Než sem se stačila ohlídnout, krabička mě praštila do hlavy. Prostě je hodila přes celou hospodu a u sebe si udělala čárku na lístku. 

,,Ještě sirky prosim."

Ve vteřině mi zachrastila krabička kolem uší.

V tý hospodě byla sranda, živo a neskutečnej pořádek. Jakmile totiž někdo začal dělat bordel, dostal první slovní varování, podruhé už ho Lenka nesla za flígr a pásek u kalhot a házela ho do schodů. 

Po příchodu do Prahy jsme brzo se spolužáky našli nové útočiště. Malá ryba. Hospoda, která má přes ulici ségru, kavárnu Rybku. Tam maj otevřeno od sedmi, takže ve volným dni se tam dá krásně začít kávou a ve dvě hodiny se akorát posunete o pár metrů dál, do hospody. Co si budem nalhávat, ale i takové dny se nám při studiu staly. Nutno však podotknouti, že se náš byt vzdaloval od Rybky pouhé dvě ulice. A tam jsem našla tu poslední, zřejmě osudovou.

Menší blondýnka s modrýma očima, věk kolem padesáti, vždy hezky upravená a slušná, na nás velmi příjemná. Jakmile zjistila, že se v lokálu zdržíme asi delší dobu, přesněji celou dobu našeho studia, začala se s náma kamarádit. Ptala se, co ve škole, jak nám dopadly zkoušky, co prázdniny a jak se maj naši. Říkali sme jí teto a my sme pokaždý měli na stole připravenou cedulku ,,moje holky.,, 

Vždy nás hnala k lepším výkonů. Třeba když sme tam seděly s Aničkou ve tři ráno.

,,Teto prosím, i kdybysme teď prosili, škemrali a klečeli, tak nám už další pivo nenoste. Prosim."

Za chvilku byla zpátky se dvěma půllitry.

,,Já se moc omlouvám, ale vyste prostě tak skvělý. Ráno se zastavte, udělám vám snídani."

Mě s Leibli naučila matematice.

,,Takže je tam 15piv a já sem o dvě napřed. Takže ty vosum a já pět. Né. Ty šest já osm. Né, ty deset já pět. Sedm.. Víte co? Tady sou všechny peníze a přejeme hezký večer."

Teta nám škrtla dvě piva, abysme měly lehčí počty a vrátila nám drobný.

Řešili sme s ní holčičí intimnosti typu:,,Teti...teti pojďte sem..na záchodech není papír."

A v neposlední řadě jsme jí asi milionkrát všichni vyznali lásku.

Minulej tejden, kdy sme tam měli menší sraz ze školy, nás teta přišla opět pozdravit. Ptala se nás, jak se nám daří, kde pracujem, s kým chodíme a hlavně, že sme byli vždycky nejlepší, a že ty mladý dneska za nic nestojej. A taky nám řekla, že sme byla její poslední parta a krásně sme zakočnili její kariéru. Ani sme si totiž nevšimli, že mezitím, co tam s náma seděla, nám nosila pivo mladší slečna.

,,To je moje holka, veme to tady teď po mě."

Řemeslo se předává z generace na generaci. A mladá teta, ikdyž chce prej víc cestovat, vypadá zatim dost nadějně.

Moment překvapení

Nádhernej balíček. Krásnej balící papír, lesklá stužka a na ní přivázaná jmenovka se jménem. Těšení působí na maximum a na tváří potutelnej nezastavitelnej úsměv. Známe to všichni. Dáreček. Ta úžasná chvíle mezi rozbalením a odhalením obsahu. Čím jsme starší, tím je to těžší, ale i tak se rádi staráme o překvapení svým nejbližším.

A že se mi o to překvapení naši snažili celej život. První holčičkovskej parfém, televize do pokojíčku, telefon, kamera. Musím uznat, že mi celý léta dávali nádherný a cenný dárky, kterých sem si vždycky hrozně vážila. Jedny Vánoce ovšem začali nečekanou diskuzí.

,,Tati co si letos dáme k Vánocům?"
,,Ty to bereš tak materialisticky Lenko, dřív to lidi vůbec takhle nebrali. Si vem, že si lidi dali k Vánocům třeba pomeranč. Nebo oříšek. A jak se hezky poměli a měli z toho radost."
,,Já sem na pomeranče alergická, můžu ho dát tobě a ty mě ořech?"
,,Jasan."


Měsíc do Vánoc uběhnul docela poklidně a nastal Štědrý večer. Po večeři sme si sedli kolem stromečku  a začali si rozdávat dárky. Od mamky sem dostala ty holčičí věci jako kosmetiku, pyžamo, ponožky a podobné a zbyl mi jeden kulatý balíček. A ano, byl tam vlašák. Zasmála sem se a párkrát si s nim hodila v ruce. Kouknu na taťku a ten si stejně podobně hází s pomerančem.

,,Co to je? To ste si jako fakt dali? Tak ste normální? Koukněte vyndat normální dárky. A šupem. Vy ste si jako nic nekoupili? Norberte? Lenko?! Tak máte rozum???"

Takže místo toho, abychom byli pochváleni za nemateriálnost našich darů a uctění pravé hodnoty Vánočních svátků sme dostali každej pár facek a nastala tichá domácnost.


A jakobychom si tim s tátou odepsali dárky na dalších pár let. V patnácti, když sem strašně toužila po piercingu mi mamka místo poukazu na zákrok dala zlatej prsten. Korunovanej větou:,,Ten sem ti nechala udělat ze zubů po babičce Modrochů. Jednou ho velmi oceníš." Dívka v patnácti bohužel neocení a už vůbec nechce prsten, notabene zlatej, protože zlato je přece pro starý báby žejo. (Dnes už jsem asi stará bába, protože ho nesundám z ruky.)
Taťka obdržel poukaz na dentální hygienu. Jakože investici do zdraví, kterou jednou ocení. Taky neocenil. Prej na něj nastoupila mordijána, která se mu snažila vyčistit zuby, který třicet let cedily čtyři až pět turků denně.

Kolikrát nejde ani tak přímo o dar, jako o jeho prezentaci. Ze sady skleniček se taky může vyklubat zábavný štědrovečerní program pro celou rodinu, jak nás naučil major Šebek z Pelíšků.

,,Zavři oči."
Zavřela sem oči a v NAIVITĚ nastavila dlaně.
,,Můžeš"
Otevřela sem oči a centimetr od mýho obličeje se bleskalo a nějaká neurčitá věc vydávala odpornej praskající zvuk. Z leknutí sem se okamžitě rozbrečela a dožadovala se přestání představení, který ovšem nadále pokračovalo.

,,Nebul. Sehnal sem ti paralyzér, pravej policejní na ochranu. Ale chtělo by to na někom vyzkoušet. Víš co, jenom tak jako do svalu na vteřinu, ať víme, co to dělá."
Oba sme pomalu vrhli pohled na mamku, která ve vteřině ztratila úsměv ze rtů a práskla dveřma. Cukroví sme ten večer také jedli v tichosti.

A jestli tohle byl pro mě šok, tak nevím, jak vysvětlit poslední perličku. Ten rok mě zlatá mamka opět potešila holčičíma věcma a na stromečku zůstala poslední obálka s nápisem Leník. Taťka seděl na gauči a tvářil se velmi pyšně. Usadila sem se po jeho boku a on mě objal kolem ramen. Otevřela sem obálku a vytáhla papír.
,,Já tomu asi úplně nerozumim..."
,, Koupil sem nám hrob. V Mladým. Budem tam ležet spolu. A važ si toho, je to dneska pěkně drahý a každej to nemá."

A to asi opravdu nemá a já vím, že svoje místo v budoucnosti mám jistý.

Řada 23 místo 8.

Díky táto.


A jak se vy těšíte na Vánoce?

Policejní odznak

Blažková, Nováková, Kartáková, Horáková, Mihaličová, Dvořáková, Bartáčková. Sousedky.

Jsou starý, většinou vdovy, všechno ví, všechno znaj, všude byly, od všeho maj klíče a hlavně vrozenou schopnost drbat. Tahle vlastnost v nich podle mého vyklíčila v dobách pavlačových. To byly jejich zlatý časy. A my sme odjakživa v tomhle pavlačovým vnitrobloku bydleli. Venku před bytem sme nemohli říct ani slovo, když jsme nechtěli, aby to druhej den viselo na nástěnce ve vedlejším vchodu. Tyhle tety totiž vždycky stály před vchodem do baráku, se zástěrou na sobě, v pantoflích a drdolu a probíraly nejdůležitější věci. Jako kdo se v noci pohádal, který dítě je hloupý, kdo je novej náměstek ministra nebo čí pes pravidelně počurává popelnice. Jedna taková tam ale stála pořád. Rozboudová. Rozboudová se svým vypelichaným jezevčíkem Čipem. A jakože sem velkej milovník zvířat, tak tenhle čip byl takovej vztekloun, že mě jednou kousnul do prstu a podruhý do nosu.

No a tahle milá paní tam stála každý ráno a každý ráno se mě ptala: ,, Tak co Leničko, do školičky, do školičky?´´ A já jí jako malej záprdek s aktovkou a dvěma culíkama říkala:,,Jojo,´´ protože co taky jinýho na to odpovědět. Někdy sem to pozměnila na:,,Jojo, do školičky.´´ Ale to musel bejt nějakej echt sváteční den. Jak čas plynul, tak se z první třídy stala devátá, plná stresu z přijímaček, kterým každej rok měnili pravidla, puberty a pravidelnýho zaspání, protože i u mě platilo to prokletý pravidlo, že kdo bydlí pět minut od školy, ten chodí jako poslední. A to sem takhle jednou právě zaspala. V den poslední pololetky z matiky, která měla rozhodnout o dvojce nebo jedničce na vysvědčení, který se posílá na střední. Horor. Letím z baráku, batoh v ruce, schody beru po třech a u vchodu baba.
,, Do školičky, do školičky? Ale dneska sme si nějak přispinkali ne? Jdeme dneska opravdu do školičky?´´
,,Né asi! Do prdele chodím každý ráno na osmou.´´

A bylo to tam. Baba to slízla a na to, kam jdu, už se mě nikdy nezeptala. Odpoledne sem to říkala mamce, aby byla připravená na eventuální přednášku na téma Jak jste to vychovala vaše dítě. Ta si chudák jen sedla a měla oči zalitý slzama. Zdálo se mi, že napůl brečí a napůl se směje. Později z ní vypadlo, že můj táta řekl milé paní Rozboudové uplně to samý co já, ovšem s tím rozdílem, že jeho se stihla zeptat na účel ranní cesty pouze dvakrát.

Pak se za mě už asi nikdy před sousedy stydět nemusela. I když vlastně ještě jednou bylo namále. V našem novým domě máme pod schodama místo, kde všichni sousedi parkujou kola. A bohužel většina z nich parkuje ty kola přímo doprostřed tohoto prostoru, čímž pádem je absolutně nemožný, vyndat si odsud svoje úhledně zaparkované kolo vzadu u zdi, aniž byste nemuseli jiných deset kol přestěhovat. A prostě jednou kapka přetekla, všechny ty kola sem tam shodila na zem a na nástěnku napsala:
,,Každej druhej jste tu inženýr v Boschi a kola parkujete jak nevycválaný kanálové. Prosím o nápravu. S úctou Morongová mladší.´´
Myslim si, že krásně stručné a jasné. Ovšem mamka, jako srab a taky jako správcová a klíčník baráku, to strhla, když přišla z práce. Efekt to ale evidentně mělo i za tu chvilku, protože moje kolo je od té doby volně přístupné a to už tam pět let nebydlim.

Teď bydlím v Praze a není tu ani Rozboudová ani kolárna, dokonce ani přístupná nástěnka, jelikož je zamčená. Za to jsem se od svých sousedů dozvěděla spoustu užitečných informací o mém bytě. Že to není tělocvična. Že to není diskotéka. Že to ani posilovna neni. Že to neni cirkus pro dravý šelmy. Že to neni hotel.

Nejlepší zážitek sme ovšem měli s Leibli. Bydlela sem tehdy u ní a v domě bydlelo spoustu cizinců. Jeden černoch přímo naproti našemu bytu. Pro nás absolutně bezproblémovej tichej člověk, kterej slušně pozdravil.
Sedíme si takhle večer doma a najednou někdo zvoní. Leibli koukne do kukátka. ,,Do prdele dou po nás. Policajti.´´Otevřely sme dveře, ale pouze na škvírku, kterou dovoloval bezpečnostní řetízek.
,,Dobrý den.´´
,,Dobrý den, můžeme dál? Rádi bychom se zeptaina pár otázek.´´
Automaticky sem chtěla ten řetízek otevřít, když v tom Leibli povídá:,, Nezlobte se, ale já se bojím. To víte, sme tu dvě holky, člověk nemůže nikomu věřit. Mohla bych prosím vidět odznak?´´ Padla mi brada z její profesionality.
,,Ale samozřejmě. To děláte moc dobře slečno, to vás chválím za vaši opatrnost. Tady je." Policista si odepnul odznak a podal jí ho.  Myslela sem si, že na něj mrkne, uzná kvalitu, vrátí ho strážníkovi a otevře teda konečně dveře. Chyba lávky. Leibli totiž ve vteřině čapla odznak do ruky a přibouchla dveře.
,,Co to děláš?!?" koukám na ní s děsem.
,,No já myslela, že si ho pořádně prohlídnu a zjistim, jestli je pravej. Jenže jak?? Vždyť já policejní  odznak nikdy předtim neviděla? Sakra, sakra, sakra! Co budeme dělat??? Jak poznáme, jesti je pravej? Mám do něj kousnout, jako do zlatý mince nebo co??"
Takže sme tam stály. Dvě blondýny, v ruce právě čórknutej odznak a za dveřma dva policajty.
,,Dámy?´´Ozvalo se zpoza dveří.
,,Ano prosím?´´
,,Mohly byste mi prosím vrátit ten odznak?´´

Otevřely sme konečně dveře.
,,Ehm..no děkuju za půjčení, to víte, doba je hrozná, venku se dějou šílený věci. Člověk potřebuje jistotu.´´Kamennej výraz.
Pánové se díkybohu jen usmívali, zeptali se nás, jestli známe souseda od naproti a jestli nevíme kde je. Pak slušně poděkovali a odešli.

,,Myslíš, že nás přes ty dveře slyšeli, jak hysterčíme?´´
,,Myslim si, že ne.´´

Uznale sem pokynula a každá se vrátila ke svému večernímu programu. Od tý doby, už se nás nikdo na nic zeptat nepřišel.

Změna

Vážení přátelé,

ode dneška jsou všechny příspěvky publikovány v novém kabátě na:

www.tadymorongova.cz

Maruška

,,Dobrej, co to bude?´´
,,Jedno malý a jedno velký.´´
,,Tak prosim dámy.´´
,,Díky, děkujem.´´

,,Tak povídej.,,
,,No prosimtě, jak sme byli o víkendu na tý rodinný narozeninový oslavě u nás na chalupě, tak tam byli všichni, jako babička s dědou, naši, brácha s Kristýnou a všichni kamarádi, no a von tam přijel taky žejo. A tak jako pijem, hrajem různý hry a pořád sme po sobě pomrkávali a já už sem byla dost pinklá, takže se jako půjdu projít, abych vystřízlivěla a on šel se mnou! No hned za rohem mě strhnul do pole a bylo.
,,Cože? Jako přímo? Ty vole! A neviděla vás máma?´´
,,Neviděla. Myslela sem si, jakej sem hroznej špión jo, vrátili sme se jakože nic a sedli si k ostatním. Pak se ke naklonila máma.´´
,,Kde ste byli Maruško?´´
,,Nikde, jen tady kousek se projít.´´
,,Jo projít??´´
,,No.Proč?´´
,,Máš naruby kraťasy.´´


,,Haha!!Kecáš,tak to nazdar!´´ Ťukli sme si pivama v Malý rybě. Tohle je totiž Maruška.

Nejlepší přítelkyně jakou si může člověk přát. Je nejchytřejší ze všech lidí co znám. Je to novinářka a spisovatelka a nosí puntíkatý šaty. Čte takový ty tisícistránkový knížky, který se jmenujou třeba Kvítek hedvábně jemně bílý a ještě mi nutí, jak je to skvělý, i když se tam teda prej třista stránek nic nedělo, ale že to fakt stojí za to. Kort když to v hospodě položí na stůl, kterej ztratí polovinu místa a ještě se pod tím prohne.

Má krásný hnědý vlasy až na zem, který jí každej závídí(obzvlášť můj taťka), uhrančivý oči černý jak uhel, ňadra dmoucí a permanentní úsměv na červeně namalovaných rtech. Jo a je to mimochodem přesně ta, která má doma šest hrnečků na mini kapučínka, a se kterou sme udělali ten fórek při absolutoriích.

Ona o tom neví, ale asi tak milionkrát mi zachránila život. Častokrát se mi totiž stává, že se mě někdo na něco nepříjemnýho zeptá nebo něco takhe nezdvořilýho vyštěkne a já jen koukám s otevřenou pusou, začnu se potit, absolutně nevím co na to odpovědět, začnu svraštět obočí a Maruška ho v tu chvíli vždycky odpálkuje. Ona prostě automaticky odpoví za mě, aniž by tušila, že mi právě zachránila život, protože já bych tam jinak stála s otevřenou pusou do dnes.
 Jako třeba když sme byli u moře s potapěčema a večer sme hráli hru České filmy. Sázela sem tam jednu odpověď za druhou a najednou jedna důra s obličejem zaraženým do mobilu s Farm Heros říká: ,,A dělá ta Lenka taky něco jinýho nebo jen doma čumí na televizi?´´ Přesně v tu chvíli se mi zpotili komplet celý záda a do očí se vehnal zmatenej a zoufalej výraz.
,,Všechny ty odpovědi zná, protože to studovala ne asi,´´
A bylo to. Odpálkovala tu starou hajtru a v klidu dál míchala kartičky, aniž by tušila, co se mi právě odehrálo za drama.

Řešíme spolu všechny ty holčičí věci, od chlapů, přes nově zakoupené úlovky, ale i aktuální dění ve světě, kam tenhle svět směřuje a co bude s náma. To hlavně tak kolem tý půlnoci. A taky biologii.

,,To je pravda Maruško. Když si koupíš hada a máš ho doma jenom na volno a on si vedle tebe začne lehat a spát s tebou v posteli, tak si tě měří. Měří si tě, aby věděl, jak se do něj vejdeš, aby tě mohl sníst.´´
,,Léňo!!!´´´
,,No fakt!! Nelžu tě. Táta to říkal.´´
,,Vy spolu začnete psát nějaký černý historky, protože ty, když přijedeš z Budějc, máš vždycky nějakou takovouhle perlu.´´

Take pokaždé, když vyprávim, jaké lapálie se mi staly nebo opět nějakou takovouhle ZAJÍMAVOU novinku ze světa, Maruška to vždy zakončí větou: Ty jsi opravdu dcerou svého otce.´´

V úterý po obědě mi Maruška volá:
,, Léňo byla bys na mě pyšná. Ve dvanáct dopoledne sem nadejchala jednu promili! Nevím, jak sem se dostala do postele a půl dopoledne sem v panice hledala podprsenku. A máma, čoveče, máma šla spát ještě dýl než já a koupala se nahatá!´´

,,Haahaaa, je to možný? Gratuluji k výkonu a mámě že srdečně třesu pravicí!´´
,,Co? Cože? Jo tak prej měla jednu ponožku. Ta jí ale uplavala, kluci jí dneska ráno vylovili.´´

Takže Maruško, mám tě ráda. A konečně ti taky jednou můžu říct: Ty si opravdu dcerou své matky.

Výlet s překvapením

Můj táta je rozenej sportovec. Stoup si na lyže a jel. Sed na kolo a jel. Obul si brusle a bruslil. Doufal, že jednou, všechny tyhle sporty předá stejně nadanému synovi a budou sportovat spolu. Ale narodila sem se já. A noo...ne. Ty vlohy tam nebyly. Naopak tam bylo spoustu pádů, který končili mým pláčem a pohledem na taťku, jak má založený ruce v bok, kouká na rozflákanou Léňu a říká:,,Nechápu, že ti to nejde. Já sem sed na kolo a jel sem.´´ I přes jeho netrpělivost to se mnou nevzdal a naučil mě jezdit na kole i na bruslích. Na lyže teda nikdy nedošlo, jelikož moje mamka na každej dotaz, jestli můžu jet se spolužáky na hory odpovídala:,, Helejse, nohy ti můžu zlomit doma a zadarmo.´´

A tak sme jednou jeli na výlet na kolech do nedaleké vesnice Homole. Já byla malá, měla svý možná druhý kolo a šlapala do pedálů. Že prej výlet s překvapením. To určitě bude na konci nějaká dobrůtka, nějaká cukrárna nebo nějaká atrakce. Jeli sme pořád jen do odpornýho krpálu a nikde nic. Krpál, krpál, krpál. Ještě ke všemu začlo lejt a vítr foukal jak blázen. Jako dítěti mi to připadalo, že jedem v tomhle marasu dobrý dvě hodiny(dnes už vím, že sme jeli šest kilometrů). Vytlačili sme kola do lesa na nějakej palouk. Taťka se vítězoslavně usmíval, jakože teď to přijde, to echt dobrodrůžo, ve který sem tajně doufala.
 ,,Vidíš mezi těma větvema, támhlety barevný chatičky? Tak sem sem jezdil na tábor.´´
A to bylo ono. To bylo celý. To bylo celý obří celodenní dobrodružství.
,,Ale počkej, něco pro tebe mám!´´
Nooooo konečně, teď vyndá tu čokoládu žejo, ty bombóny! Odměna!
,, Na, tady máš banán. Máme ho napůl.´´

Byla sem jenom schopná mrkat skrz zaslzený brejle. Snědli sme si banán a cestou domů mi táta přiskříp kůžičku na krku do helmy.

Jelikož ale stále doufal, že je ve mě skrytej novej Jarda Jágr nebo Martina Navrátilová, zapsal mě na sportovní základku. Tělocvik čtyřikrát tejdně. Dvakrát basket, dvakrát atletika. Když dneska někomu řeknu, že sem hrála osm let basket, kouká na mě jak z jara, protože sem prťavec. Ale byli tam i menší!! Svůj směr sem našla v dálkovém běhu, takzvaná osmistovka a dvanáctistovka byla moje parketa. Šlo to taky snadněji, jelikož většina spolužáků začla tak v té šesté, sedmé třídě kouřit, a tak sem si i já pár těch diplomů domu přinesla.

V deváté třídě jsme jeli na soustředění. Osmý, devátý třídy a kluci ze sportovního gymplu. První den sme se všichni sešli na hřišti a učitelé nás rozřazovali do družstev na následující týden. Ovál tu maj, tak to mám místo v základu jasný, říkala sem si. Tak si rozdělujou, volají jména a dotyční tvoří skupinky. Už nás tam moc nezbývalo. To, že si mě spolužáci(srabi) nevybrali do družstva, to bych jim asi odpustila, ale to, že si mě nevybral ani jeden učitel!!!!!

,,Ták panstvo, jsme rozdělení a podle družstev si jděte pro míče a začněte.´´
Všichni se rozeběhli pryč a na hřišti sem zůstala jenom já a Vávra z osmičky, kterýho si taky nikdo nevybral. Koukala sem na něj, jak kope do písku kolem a vůbec ho to netrápí. Našli sme si tam nějakej starej míč a házeli sme si. Během tejdne sezení na míči a kreslení klackem do antuky, sme zjistili, že to neni až tak špatný, koukat na všechny spolužáky, jak dřou. Ve středu  k nám dali ještě Bendu, protože učitele sejmul míčem do obličeje. Ve čtvrtek sme koštětem rozbili lustr v jídelně a tak nám vzali i ten míč. Mezi mnou a Vávrou vzniklo skvělé přátelství, které trvalo ještě několik dalších let.

Tento týden byl můj poslední pokus o sport.

Jelen v říji

Éterická víla, řeznická žena, světice, náčelník, žblabuňka, opravářka, profesionál, krotitelka velkých savců, doktorka, Karlička. Tohle všechno je moje mamka.

Je to žena mnoha tváří a druhý nejvtipnější člen naší rodiny. Ovšem když udělá vtip, tak to stojí za to. A pokaždý nás dostane. Do života mi dala lásku, odvahu, spravedlnost a vlastnost smát se vlastnímu vtipu, až mi tečou slzy. Ve chvíli, kdy jí něco vyprávim a jí to nebaví, uplně v klidu uhne pohledem a já vidim, jak se během vteřiny začne usmívat, protože tančí na paprscích slunce a to, co sme měli ve škole k obědu, jí jen proklouzává okolo uší. Taky je schopná vyhodit celou přišlou poštu do koše.

,,Mamko ještěže sme večer upekli tu buchtu, jinak bysme neměli co snídat.´´
,,Bych si dala pivo.´´

To jen abyste měli představu, o jak těžkým pohodáři se tady bavíme.

A ještě ke všemu má takový ty neporazitelný argumenty.

,,Lenko ty takhle kouříš?´´
,,Mami já už sem dospělá.´´
,,Já sem taky dospělá a mám snad v puse hadžvaňo?!´´

Prostě neporazitelný.

Je nádherné, když se rodiče doplňují. Já mám to štěstí, že jsou naši pořád spolu. Už 26 let. Táta je obr, mamka skřítek, táta je milimetrový pedant, mamka bohém a umělec. Jednu věc však mají společnou. Noční symfonie. Můj taťka tak funí ze spaní, že to je slyšet (nekecám) do patra přes zavřený dveře. A mamka chrápe. A bohužel jako pila. A to cirkulárka na sekvoje. Občas se ráno bojim, že otevřu dveře a tam bude stát přivábenej jelen v říji připravenej na randíčko,

Bylo tenkrát líné sobotní odpoledne. Já sem si dělala na počítači věci do školy a mamka, že si jako jde popovídat s dcerou, lehla si ke mě na postel a pomalu usínala. ,,Já si lehnu na záda, na těch když ležim, tak nechrápu.´´ Během pěti minut začala řezat dříví a to i poté,co se překulila na břicho a ležela obličejem do polštáře!! Nijak mi to nevadilo. Ani sem na ní nemlaskala a dál sem si dělala svoje.
Po hodince se vzbudila.,,Ty do toho počítače mlátíš, sem oka nezamhouřila.´´

A celá rozmrzelá se šla pomaličku uložit do svého křesla, aby si, jak s oblibou říká, odpočinula po spaní. Což je její osobní vynález, protože spaní je přece namáhavý a člověk si po něm musí odpočinout a né hned provádět nějaký náročný šílenosti, jako třeba snídani žejo.

Jak už sem říkala, je vtipná. V duchu a ve svojí hlavě ještě víc, než navenek. Před třema rokama sem si koupila tablet. Velká novina a hned sem ho také vzala rodičům náležitě předvést. Co to v tý Praze máme za novoty. Nalepila sem si na něj ochranou folii, ale přesahovala, tak sem mamku poprosila, jestli by mi to nemohla nějak elegantně oříznout, jelikož sem levák a je o nás všeobecně známo, že stříhat neumíme(teda umíme, ale já osobně jen do obloučku, nikdy né rovně). Šli jsme s taťkou na procházku s našim Ádíčkem. Když sme se vrátili domu, mamka seděla u stolu, před sebou tablet a tvářila se šíleně. Opravdu jak blázen v křeči. Kouknu na ten tablet. Rozflákanej. Regulerní pavouk jako kráva přes celej displej. Okamžitej záchvat pláče, vidina těžce našetřenejch peněz v háji. Jen sem si sedla na podlahu a plakala jak dítě. Taťka vyváděl, co se proboha stalo, jak se jí to povedlo. Mamka mlčela a křečovitě se smála.
 ,,Karlo proč se směješ? To se snažíš jako zlehčit situaci? Prosimtě řekni něco.´´

A mamka se prostě smála, (vlastnímu vtipu) až jí tekly slzy. Jak ořezávala tu ochranou fólii, tak přesně ty dva milimetry okrajů co zbyly, naaranžovala na displej jako praskliny. A to naprosto dokonale, že nás dostala oba dva. Já pořád řvala, mamka se smála a taťka nakonec taky.


Nedávno sme spolu telefonovaly.
,,Leni, napiš na blog, jak sem tě tenkrát napálila s tim tabletem!!Pamatuješ, jak sem..jo..a taťka....´´  A už se smála, mlátila pěstičkou do stolu a do telefonu byl slyšet jen pláč a potutelnej smích.



Za tu vlastnost, smát se vlastnímu vtipu, sem jí neskonale vděčná. A ano mami, pamatuju si to. Moc dobře.

Tři piva a utopenec

Tour de pub. Soutěž, kterou zná asi každý větší město, má spoustu podob a někdy se v ní může strhnout i takovej lepší pátek. V Budějcích, odkud jí znám já, má ale jasnou podobu, pravidla a letitou historii. Jako člen organizačního týmu, (do kterýho sem se sama vecpala) sem byla svědkem spousty obměn a inovací, ale původní verze je a vždycky bude nejlepší. Naše poselství zní tedy následovně: Chlapec a dívka jdou po deseti hospodách, holka pije malé pivo, kluk velké. A na čas. Za zvracení je penalizace. Nedá se sice dokázat, ale my sme jádro frajerů a tak se vždycky přiznáme na konci nebo prostřednictvím SMS v průběhu hry. Každej pár si vymyslí většinou originální název týmu jako třeba Smylflek z Nohavic a DyjadyjaDá a dostane kartičku, do které sbírá razítka v předem domluvených lokálech. A protože centrum Budějc není až tak velký, rekord je 57 minut. Teda jestli si to pamatuju dobře žejo, oni vzpomínky z týhle akce bejvaj dost rozmazaný.

Musim se pochlubit, že jsem vyhrála dvakrát. A na poprvý sem běžela s Vaňou a trhli sme náš první oficiální rekord. Pod dvě hodiny. Byla tenkrát zima a my sme se táhli sněhem s tim, že sme každej měl, pro mě dodnes z nepochopitelnýho důvodu jen jednu rukavici. Doběhli sme do poslední hospody, kde se pil dokonce tuplák. Tam to tenkrát delikátně korunovala Evička Lososová, když se zeptala, co je hlavní cena. ,,První cena je přece pohár.´´ ,,Jééé, zmrzlinovej?´´ A chudák Vaňa, jak na ní koukal, tak se mu zřejmě před očima promítnul ten pohár se šlehačkou, pistáciovou zmrzlinou a třešničkou na vršku a ve vteřině se poblil.

Vaňa drží největší počet prvenství.

Podruhý sem běžela s Puškinem a to už tak svižný nebylo. Zaprvý se startovalo ve Velbloudu, kde točí Bernarda a došlo k okamžitýmu zvracení, za druhý, už při pátým pivu, který sme si dávali v Legendě jsme přemejšleli, jak se odsaď dostaneme do Legendy na šestý pivo a za třetí sme se v sedmý hospodě nějak zakecali  a dali sme si tam tři piva a utopence.

Ono to má vlastně parádní myšlenku, protože vystartujete v sedm, v devět ste v cíli, poplácáte si ramínka a v půl desátý ste doma a rodiče maj radost, že netrajdáte po nocích venku. Pamatuju si, jak sem tenkrát přišla domu a šla rovnou ještě v bundě za našima do ložnice, kde sem vítězoslavně držela diplom nad hlavou jako Rocky Balboa.
,,Vyhrála sem.!!´´
,,No to se máš teda vopravdu čim chlubit.´´ řekla mi rozespalá mamka v pyžamu.
Potutelně sem se tomu zasmála a v tu ránu usnula u nich v posteli.

Voni totiž rodiče dělaj, jak je to příšerný a co to jako máme za nápady a proč radši nesedíme v klidu doma, ale jak se akce blíží, tak najednou z taťky začaj padat takový věci jako:,, To za nás, to se běželo z Rudolfova na Včelnou! Né tenhle pidi okruh, co máte vy mladý. A dej si decku oleje, to ti obalí žaludek a nepozvracíš se. A nechceš řízek?´´ A pomyslně mě vyprovází ze dveří jako závodníka utramaratonu, má zaťatý pěsti a v očích výraz: Ty to dokážeš! Ty si moje dítě!

A to by to nebylo ono, aby sem to nevyprávěla holkám, a aby se nepřijely podívat do Budějc, jakže to běháme. Už odpoledne sme si řekly, že už jsme na to starý, že nepoběžíme, že si v klidu oběhneme tak tři hospody a pak půjdeme rovnou do poslední, čekat na závodníky. Přišly sme do startovací hospody a v klidu si dali pívo. Holky se s mejma Budějckejma kamarádama už jakžtakž znaly z různej akcí. Povídáme si, tipujeme vítěze, vyprávíme, co je v Praze novýho a najednou Leibli mrkne na Honzu Rubáčka, vystřelí ze židle, urve pro sebe startovací lístek a řve: ,, ČAU SRABI!!´´ A my jen mlčky pozorovali z okna, jak za ní vlaje šála.

Ta treperenda to tenkrát vyhrála na plný čáře.

Takže přátelé, jako vedoucí pro styk s veřejností se ptám: Kdy že běžíme zimní Tour de pub?

Tygr

Pes je nejlepší přítel člověka. Jako malé dítě dostanete štěňátko. Vyrůstáte spolu, hrajete si, jíte ze stejný misky, spíte spolu v posteli, zažíváte asi milion vzrušujících dobrodružství. Jste tu jeden pro druhého a pes je váš nejlepší kamarád. Jak dospíváte a nabíráte energii a životní zkušenosti, pejsek je unavenější a unavenější až nakonec kolem té puberty bohužel usne navždycky. Prožil s vámi tu nejdůležitější část života a nikdo ho už nikdy nenahradí.

Tak tohle přesně není můj případ.

Moje první setkání s domácím zvířetem totiž odložilo pořízení mazlíčka do naší domácnosti na dalších deset let. Byla jsem u babičky na prázdninách a chtěla sem jí udělat radost, než přijde ze zahrádky. (A hlavně sobě, sobě sem chtěla udělat radost). A tak sem si našla na dvorku nějakou plechovku s barvou a kočce Líze začala dělat velmi epesní černé pruhy. Protože každej, kdo byl malej, KAŽDEJ, chtěl mít doma slona nebo žirafu a nebo jako já, tygra. A tak Lízinku postupně proužkuju, a když už sem to měla skoro hotový, tak se můra vysmekla, ťapkama skočila přesně do tý plechovky a utíkala ven. Krásně tu černou barvu naťapala na postel v babiččině ložnici, v obýváku a v kuchyni, kudy utekla ven. Vemu tu plechovku do ruky a čtu: ,, Po zaschnutí nesmyvatelné.´´
Byly to moje první a poslední prázdniny na vesnici.

Ať už se v životě sebevíc snažíme, tak karma, osud, Bůh, kouzelný fazole nebo co chcete...tohle prostě funguje a najde si vás to. A tak, když mi bylo osmnáct a začla sem chodit po škole po hospodách a taťka pracoval v zahraničí, dostala moje mamka pejska, aby jí nebylo doma smutno. Naprosto parádního a krásnýho westíka a já sem poprvé v životě zažila to, mít psa. Mít zvíře. Taťka ho pojmenoval Radamián Baltazar Longo. Říkáme mu Áďo.
Jenomže jak sem už asi byla starší, tak se žádný nezapomenutelný dobrodrůža nekonaly, žádný vzrušujíí historky a výlety. Nenene. Náš Ádíček se totiž okamžitě stal maminčiným mazánkem, dolejzkou a ňufíčkem mých rodičů. Takový jako druhý dítě. Mě má dodnes jen na hraní, kousání, strkání a kopání, ale žádný velký mazlení se opravdu nekonaj. Hezky mě vítá, evidentně respektuje, bere na vědomí a to je tak všechno.

Ale abych nekecala, tak nezapomenutelnej zážitek spolu máme. Každý pes má v sobě vrozenou vlastnost zahrabávání kostí. V bytě to jde těžko žejo, tak si ty chlupáči vymejšlí nejrůznější schovky, aby ukojili svůj přírodní pud. A jelikož náš Áďa přišel do řeznický rodiny, dostává opravdový hovězí stehenní kosti, nakrájený na menší kousky, ve kterých bejvá vždycky ještě trošku masíčka, aby si pošmáknul. Ten malej šikula si je vždycky schová někam do pelíšku, pod svoje osobní věci a jednou za čas si je zkontroluje, jestli tam pořád jsou.
Jednou to už u nás vypadalo opravdu jak na hřbitově, protože kosti byly roztahaný po celým bytě, tak sem mu vynadala, že předpokládám, že je inteligentní pes a ať si to laskavě kouká uklidit. A opravdu, během odpoledne ty kosti zmizely. To mu je určitě uklidila mamka, říkala sem si.
Ten večer sem si šla lehnout do čerstvě povlečený postele. Když mám čerstvě povlečenou postel, beru si i nový pyžamo, aby ta echt svěžet dostala ještě větší grády. Uložím se a se zavřenýma očima jsem si dala ruce za hlavu a s klidným výdechem je vsunula pod polštář.
Necítila jsem hebké povlečení vyprané od maminky. Ani naducanej polštář plnej prachovýho peří. Kdepak. Ten malej gauner mi ty odporný ožužlaný, krvavý, smradlavý, mokrý kosti nacpal přímo pod polštář! A úplně všechny!

,,Vokamžitě si to odnes! No fuj, ty seš čuňák. To se dělá tohleto hodný Leničce?´´

To, že se na mě tvářil jako na idiota, kterej tady hrotí naprosto prkotinu a ještě nasraně, kde že má teď jako v deset večer vymejšlet novou schovku, to se asi dalo čekat.

,,Co tady blbnete děti?´´ přiběhla mamka (označení nás obou jako dětí nebudu ani komentovat)
,,Se na to koukni mami, jakej je to kanec!´´
,,Jéžiš, tak je tohle možný?´´

Po týhle větě, sem se uklidnila, že teď teda dostane Ádouš vynadáno, teď přijde zadostiučinění, na mě si nepřijdeš mladej, tohle ti jen tak neprojde, tohle si opravdu přeťáp holenku. Kiš Kiš.

,, Je to možný Lenko? (mizí mi úsměv ze rtů) Tak on si to tady tak hezky schová a ty mu to celý rozhrabeš? No Lenuše styď se. Pojď bejbinko, pojď, já ti dám mňaminku, no tovížejo, co ti to udělala ta drzá holka viď? Nooo..nemysli na to ty můj andělíčku.´´


A na to, že mi naši říkaj dost často Áďo, sem si už zvykla.

Kratochvíl

,, A jak mi bylo zle, tak sem Romanovi Zajíců nazvracel do skříňky. Von si jí sám uklidil a když to měl hotový, tak sem přiběh do šatny a nablil mu do ní znova, mně bylo hrozně blbě.

Od tý doby, nepiju víno.´´

,,Hele mám novýho kolegu a on při práci jódluje a je to naprosto skvělý!!´´

(Po tejdnu) ,, Ty to se nedá vydržet, jako já ho mám rád jo, ale dneska sem po něm musel hodit kus tlustýho, aby už mlčel.´´

,,No a jak teď stavíme tu novou halu jo, tak ona je taaaak velká, že sem si tam normálně vzal skejta a jezdim tam na skejtu, protože mi to ušetří spoustu času.´´

,,Já ti normálně zjišťuju, že když přijdu, tak musim minimálně čtyři hodiny prokrastinovat, abych pak mohla začít pracovat.´´

,,No hele, dopoledne vytvářím precizní plán, což je v podstatě seznam věcí, který se tady daj ukrást, pak jdu na oběd tak do tří a odpoledne přichází plnění dopoledního plánu.´´

Správně vážení. V práci má bejt především zábava. Každej by měl dělat práci, která ho aspoň trochu baví, a když ho nebaví ta práce, měl by mít zábavu s kolegama. A to každej den, protože se správnou partou, když se ráno pořádně pozdravíte, poplácáte vaše pozdravy, začínáte vyprávěním, co se dělo včera, donesete si k snídani nějakou upečenou mňanku,to je pak ta práce mnohem snazší a máte z ní radost.

Jak říkám, vaši kolegové, jsou vaši zachránci a vy jejich. Když se nepříčetně vožerou, přijdou o dvě hodiny pozdějc, vy ste rudý vzteky, protože jste celý dopoledne museli makat za dva, ale za hodinku už se s ním smějete, jakýžeto zvěrstva včera zase vyváděl. Nebo taky naopak žejo, co si budem povídat. Když na brigádě v kině se místo kontrolování sálů s kucima cpete popcornem a koukáte na Hunger Games, když si ve fastfoodu skládáte rajčata za krk jakože límeček, když si v práci za barem nenápadně kápnete dvojtýho ruma do čaje na lepší náladu, když si v práci v důchoďáku spletete kalíšky s lékama a rozdělíte je nakonec spravedlivě dle počtu pro každýho, když na poště ztratíte dopisy, když jako velká menežerka urvete umyvadlo...je to radost.

A největší radost mi přinášel jeden můj brigádník Pepa. Pracovali jsme spolu, snad to můžu říct, ve Freshlabels. A jestli znáte Freshlabels, tak víte, že si v pražským obchodě můžete cokoliv libovýho vybrat rovnou nebo si to tam nechat objednat. A když příde zákazník s objednávkou, zeptaj se vás na jméno a na to, co by to mělo být, protože se to pak líp hledá ve skladu. Jenže! Ona to někdy neni prdel, zvlášť, když je tam nával a milion věcí. Protože se vám stane, že vám člověk řekne jméno a vy ho zapomenete přesně v tý chvíli, kdy otevřete dveře od skladu.

A to byla Pepova parketa.

,,Dobrý den,,

,,Dobrý den mám tady objednávku z netu.´´

,,Vaše jméno prosím?´´

,,Kadlec´´

,,Ano, super a co by to mělo být?´´

,,Boty, adidasky.´´

Pepa jde do skladu. Slyšim, jak tam štrachá  v botách. Ticho. Zase štrachá v botách. A zase ticho. Povzdech. Vykoukne svojí precizně nagelovanou hlavou:

,,Jakže ste říkal to jméno? ? Kratochvíl?´´

,,Kadlec.´´ 

,,Jo!Jasně, hned to bude!´´

Slyšim štrachání. Ticho. Štrachání. Vzdech.

,,Ještě jednou prosimvás, já se moc omlouvám, Dvořák ste říkal?´´

,,KADLEC! Řekne jak pán, tak já i druhý kolega.´´

,,Ježiš no, jooo, já sem blbej, pardón, hned to bude´´

Štrachání. Ticho. Nadšený štrachání a hlasitej dupot ke dveřím. Pepa triumfálně vychází s úsměvem a krabicí.

,,Táááák, pane Kříž, tady jsou ty botky! Chcete vyzkoušet obě?´´

Dvoudílné plavky

Ke každému létu neodmyslitelně patří dovolená u moře. Vzít si dva tejdny volna a vyjet se plavčit. Na začátku plánování každé akce je vždy minimálně dvacet nadšenců. Joo super, pojedeme k moři jako parta, budem pít a hrát hry a pařit, jééé to je super. A pak nakonec někdo musí do práce, jinej babičce na narozeniny, třetímu se nechce do zrovna do Chorvatska a zbylých čtrnáct zrovna hlídá nemocnou kočku. Takže jsme se jednoho dne sešly u auta já, Leibli a Eva. Sbalený kufry, nasmažený řízky, plná nádrž a rezervace na príma pokoj u starší paní blízko moře. Věděla jsem, že Eva je vynikající řidič a Leibli letitá řidička, tudíž jsem jim velmi ráda nechala místo vpředu, jelikož já, sedmidioptrickej slepec, řídim stěží i nákupní vozík, natož auto po dálnici. Holčičí playlist byla už jen třešnička na dortu.

Za prvníma hranicema si holky vyměnily řízení a vyprávěly jsme veselé historky.

,, No hele tak tam přijdu jo..Brzdi. A povídám! Brzdi. Ty hele.. BRZDIII!!!´´

V prvním městě se ukázalo, že Leibli neumí křižovatky. A že jako jak je to možný, že má ten náklaďák přednost, a že to teda rozhodně v autoškole V ŽIVOTĚ nebrali a jak to jako víme my dvě. Vysvětlování předností šlo rychle a jasně. A jelikož Leibli chtěla mít sichr jistotu, na další křižovatce si najela přesně doprostřed, zastavila a vypla motor. Vítězoslavně se na nás podívala a vopřela si ruku o sedadlo.

,, Tak! A kdo teď má teda přednost?´´

,,TY!! JEĎ!!JEĎ´´ doprovázela náš řev troubící auta všude okolo.

Po pár dalších cvičeních už naše cesta probíhala hladce až do cíle, i když se Leibli vůbec nebála řvát na jiný řidiče: ,, Nedrž se za bradu!!´´ a podobné.

Chorvatsko nás naprosto nadchlo. Já tu byla poprvý a jak sem čekala, dle vyprávění, milion Čechů s paštikama a přervaný pláže, tak nic z toho se nekonalo. Domek kousek od pláže. sluníčko a jen pár Čechů.

,, Nejvíc se těšim, jak si pískem obrousim kůži a nebudu mít pak celej rok ekzém.´´

,, Ty Léňo...a víš, že sou tu kameny žejo?´´

Jak říkám, idylka. 

Každá ženská je jiná, takže jedna chtěla chodit do barů, druhá chodit po památkách a třetí se jen válet. Nakonec sme to sladily a myslím, že sme si to perfektně užily. 

Jediný co mě mrzelo, že holky nechtěly tak blbnout ve vodě jako já. S míčem, s obřím kruhem, na bójce...vždycky tak pět minut a pak mě tam nechaly. A pak zase pět minut a zase mě tam nechaly. 

,,To je fakt konec, já tady nafukuju kruhy a ony se tam válej a opalujou. Ježiš Leibli si dokonce čte knížku! No ale já jim dám, já si tady natrénuju svoje stojky a pak budou čumět. Zašnorchluju si jo, zaplavu. Zakroužím tady kolem bójky..jooo. A ve vodě se navíc člověk víc opálí se říká, já budu nakonec největší Naomi Campbell tady ze všech. Panečku. Ještě by to chtělo nalovit nějaký mušle. To je fakt vrchol, tak já sem tady dobrodruh tři tísíce a ony se ani nekouknou, že by mě pochválili ani nezvednou hlavu! No nic, dělám to pro sebe žejo, protože mě to baví. Budou mrkat a já budu ještě takovej frajer, že se s nima o ty mušle a krabíky rozdělim.´´

Až budu příště s kámoškama u moře, budu chodit do vody jen s nima. Protože to by mi aspoň někdo řekl, že během toho dvouhodinovýho nácviku do National Geographic mám celou dobu shrnutý plavky a prsa venku.

Zbogom.

Řasenka a pyžamo

Možná to znáte. Odstěhovali jste se od rodičů, máte práci a svůj život, ale hodní a laskaví rodiče se vám stále snaží dávat něco ,, na přilepšenou,,.Připadá mi to jako dědičnej jev, kterej se objeví nejdřív u babičky, když vám na cestu do vlaku dá 10 vajec, kuře, kilo rajčat, marmeládu od Miládky(letos se jí opravdu vydařila), domácí chleba, bublaninu, houby, vokurky a pytlík brambor. Kdyby mě jako náhodou ve vlaku přepadnul hlad, potom co do mě narvala pět knedlíků s rajskou. Ta moje mi dala ještě občas padíka na pohár, jak to říkala. A rodiče, jakmile vystřelíte z hnízda, tenhle jev okamžitě přebíraj. Co si budem nalhávat, když jste v prváku na vejšce ve studentským bytě, máte nuznou brigádu a v tu vám přistane maso, sýr, těstoviny a brambory...tak to je nádhera a neskonalý vděk.

A moji drazí rodiče to aplikují dodnes, kdykoliv za mnou přijedou do Prahy. Asi je potřeba podotknout, že jsou řezníci. Takže domácí rajčata sem nikdy nedostala, ale kus masa na guláš, kus na tatarák a pět panenek to je má pravidelná výslužka. Táta se ještě ke všemu bojí, že neumim vařit, takže si vždycky přivezou i vlastní oběd. Následuje vyhubování, protože naši otevřou mrazák a zjistí, že sem nic nesnědla, protože sníst pět kilo masa za měsíc mi prostě nejde a při každé návštěvě je prosím, ať už nic nevozí. 

Když začně být na jaře hezky teplo, mamka za mnou ráda přijíždí do Prahy na den s dcerou. Dáme si někde oběd, vyberu nám nějakou výstavu, nejradši máme takový interaktivní, kde se dá i něco vyrobit, pak zákusek u Hájků a mamka jede domů nebo u mě přespí a jede ráno. Parádní den. Ovšem naposled....to bylo možná naposled. Čekala sem na ní na nádraží, mamka už mi mávala z autobusu a hezky sem se na ní usmívala. Když v tom mi pomalu ten úsměv začal mizet. Vlekla obří tašku. 

,,Ukaž já ti to vemu,, V tom se mi ruka prohnula a taška spadla na chodník. ,,Proboha co v tom je?´´

,,Nic.´´ 

,,Mami!´´

,,Jen řasenka a pyžamo.´´

,,Mami!!!´´

,,No tak to je konec. Tak já jedu za svou jedinou dceru a nesmím si vzít s sebou ani řasenku a pyžamo. No to sem dopadla! Popadni tu tašku a pojď.´´

A tak sem táhla takovej dobrejch patnáct kilo masa z Anděla přes Staromák, na Pražskej hrad, Hradčana, Petřín, Václavák až na Vinohrady. 

Pyžamo a řasenku. Znělo mi  v hlavě, když jsem večer usínala s modrou rukou.

Po nějakém čase se v rodičích začne projevovat ještě jedna vlastnost. Z čiré lásky. Jakmile je něco v akci, buď to ihned zavolají nebo rovnou koupí, když je to za tak skvělou cenu! Takhle moc nás mají rádi a myslí na nás. Pak to dopadá tak, že nám jednou přivezl taťka z Německa dvanáct deodorantů kultovní značky Fa a pyšně nám je doma představoval, až se tetelil, jaký je hodný otec a vnímavý manžel a chlubil se velmi výhodným kupem. Asi po roce ovšem následoval tento rozhovor, kdy táta stál na štaflích a rovnal skříň:

,,Holky co tady ty Fáčka? Vy se tim vůbec nevoníte. Leni na, vem si jedno fáčko.´´

,,No, když mně se moc nelíbej,,

,,Jak nelíběj?!´´

,, No to bílý ještě de, ale to růžový smrdí jako pivo.´´

,, Co povídáš! Ukaž!....No...no nádherná vůně.´´

,,Tati ale já to..´´

,,Jen si je vem do Prahy a dej jedno Leibli  a jedno Marušce. Uvidíš, jak ti ještě poděkujou. A mamka si taky veme jedno do práce, viď Karli?´´

Mamka tenkrát dělala, že neslyší a zachránila si podpaží.

I když sem je kopla hluboko pod postel, tak byly tyhle boží Fáčka přibaleny k masu při následující výslužce. Holky se maj na co těšit.

Kočička

Důvěřivost a naprostá bezbrannost je to, co u dětí miluju ze všeho nejvíc. Jak maj mozek úplně jako houbu a jsou otevřený pro celej svět. Našim úkolem je přirozeně tento jejich cit pěstovat a rozvíjet. Jenže ta dětská důvěra, ty jejich hladový oči...prostě někdy přímo svádí k nějaký srandě. Jako když mě naši posílali do obchodu (táta. Táta mě posílal do obchodu) a říkal, ať jdu k lahůdkám a řeknu si o deset deka Semtele. Že to jsou naprosto výborný bombónky, který maj takovýhle zvláštní jméno, protože jsou extra vzácný. Nebo když bylo horko, táta neměl triko, hladil si svou mužně zarostlou hruď a říkal: ,,Nooo..chlupy na hrudníku mi začali růst tak v šestnácti.´´ A protože seš kompletně celá po mě, taky tě to čeká. Vyvalila sem oči a s naprostým brekem volala mámu. Okamžitej úprk dokázal tím, že se ke mě naklonil a pošeptal:,, A chceš říct ještě něco horšího? Mám chlupatej i zadek!´´ A to už byl konec. Mamka mě tenkrát konejšila celej večer a já si několik dalších let kontrolovala hrudník každej večer. O tom, že jestli chci prej vyrůst, tak se musím každý ráno poctivě natahovat na žebřiny v chodbě ani nemluvě.

Jak člověk dospívá, tak se nad tim zpětně ofrňuje, jak moh bejt proboha tak blbej a všemu věřit, posléze odsuzuje, že to nikdy svým dětem neudělá a pak je najednou postavenej před tu stejnou příležitost. A pakliže máte škodolibý humor, není už bohužel cesty zpět.

A tak se stalo, že jsem byla venku s kamarádkou, která má pětiletou holčičku. Obě dvě jsou moc fajn a užívali jsme si príma odpoledne ve Františkánský zahradě na zmrzlině. Malá Sárinka mi vysvětlovala spoustu jejích starostí, co má ve školce s klukama, s kym se ka a neka a jaký má nový oblečení. Pohoda. Pak ale udělala osudovou chybu. Poprosila mě, jestli bych pro ní mohla hlasovat v takové soutěži s Hello Kitty. Soutěž spočívala v tom, že se jakékoliv dítko mělo vyfotit jak drží hračku, obrázek či knížku Hello Kitty, nahrát fotku na webovou stránku a sbírat hlasy. Hlavní cenou byl růžový telefon s onou Hello Kitty. Ihned jsem na telefonu hlasovala pro její fotografii a pak jsem se k ní šibalsky přikrčila.
,,Sárinko, ale hlavní cenou v týhle soutěži není ten telefon.´´
 ,,Ne???´´ koukala na mě užasle.
 ,,Kdepak, telefon je až druhá cena. První cena je totiž osobní setkání s Hello Kitty. S živou.´´
Ten výraz v jejích očích si pamatuju dodneška. Řev kamarádky z telefonu, že jsem její dceři zkazila celej život taky.

Sárinka bohužel setkání s Hello Kitty nevyhrála.

 Moje budoucí děti.....těšte se.

Tři stovky

Na každý škole je nejdůležitější mít dobrou partu. A na vejšce je to snad úplně nejdůležitější. Mrzí mě to u těch, kterých chodilo na školu třeba 1 500, to je pak logický, že se to nedá, ale nás chodilo tak 250 a všichni jsme se znali a byli sme na sebe hodný. I učitelé nás znali jménama, takhle to tam dokonce bylo rodinný. Už během prváku se vytvořili menší partičky a ta naše, kterou jsme pojmenovali Kramerland, byla nejvtipnější. Je to tak. Jako první vtipálek se vyklubala Anička a hned mě stáhla s sebou. Na znamení jsme si vytvořili origami čepice a měli je stále u sebe. (O chrasticích vidličkách a klubové kartě Hello Kitty nemluvě).

Anička se rozhodla opakovat vtipy ze střední, ale povýšit je na vyšší level. Jak už jsem zmiňovala rodinnost naší školy, patřily k ní i květiny na oknech. Takový ty klasický trvalky v květináčích. A to sme si vždycky vyčíhli někoho s batohem, kdo právě odcházel na záchod a těsně před zvoněním, jsme mu tu kytku dali do batohu a zapli ho. Celou i s tim květináčem. Spolužák Novas nás vždycky prokoukl hned, neb nás prozradili listy půlmetrového fikusu, číhající zpoza zipu. Ovšem Foltýn, ten už tak bystrý nebyl. (Jestliže jste taky šprýmař, určitě znáte tu chvíli, kdy uděláte někomu fór a zapomenete na něj. O to větší je pak ta PRDEL, když se na to příde). No a právě chudák Folťas měl v tašce bordel a tak se tam malá fialka krásně schovala. Do dneška si pamatuju jeho hysterickej řev, když mi volal, že právě platí v Letňanech v Tescu a má čerstvě koupené rohlíky od hlíny.
Připínání čísel kolíčky na kabáty našich spolužáků a následné vybírání rozdaných číslíček jako v šatně v divadle byla už jen třešnička na dortu.


Leibli mívala v oblibě navlékání svého látkového obalu na počítač nic netušícím spolužákům na hlavu. A ještě je u toho natáčela a pak jim sestříhané video obohacené o ďábelský smích poslala. Profesionál.


Kdo mě jako džouker ovšem nejvíc překvapil, byla Maruška. Jakoby už tenkrát tušila, že bude pracovat ve velkém médiu a chtěla si zkusit šíření informací. Jelikož jsme chodili na soukromou vošku ,platilo se. Platilo se za všechno. A na všechno musela být vytištěná žádost doložená na studijním. Ve třeťáku během svaťáku, kdy jsme měli přeplněné hlavy vědomostmi, to na Marušku přišlo. I když jsme měli ještě před absolutorii, hojně jsme v naší školní facebookové skupině řešili závěrečné předávání diplomů. Místo, čas, průběh událostí. No a Maruška tam samozřejmě nenapsala nic jiného, než že kdo si chce do Emauzského kláštera přivést více než dvě osoby, musí podat žádost na studijním s poplatkem tři kila za každou další hlavu. Strhla se neuvěřitelná vlna údivu, protestů a žalmů nad touto zprávou. Našli se tací, kteří se rezignovaně odmítali zúčastnit předávání diplomů a také tací kteří vyndali z kasiček potřebnou tisícovku pro tetičku a strýčka a běželi na studijní. A jakoby to nestačilo, posléze již diplomovaná slečna Maruška přilila olej do ohně další zprávou, že kdo chce při obřadu dostat diplom do tubusu, musí také podat žádost a zaplatit zmíněný poplatek, jinak že se prý posílá diplom mailem ve formátu PDF. A to už byl úplný konec. I ty spolužáci, u kterých jsem doposud věřila v jejich duševní zdraví mi začali psát o zdroji této informace. Samozřejmě jsme řekli,že to máme od zástupce ředitele, ať si to klidně ověří.

V poslední den absolutorií za námi přišla Nitková(ubohá studijní referentka) a ptala se, že jako kterej kretén a idiot, vypustil mezi všechny ty fámy, že má kancelář zavalenou pitomcema.(Chudák, konec roku jí dal zřejmě zabrat i bez nás, a tak pro slova nešla daleko). S potutelným úsměvem jsme se s Maruškou přiznaly a vysloužily si tím od Nitkové poplácání po rameni velké uznání. Ne za pravdu, ale za výbornej fór.

A to, že říkala, že nás zabije až nás znova uvidí...to podle mě nemyslela vážně.

Bohatá Nitková.

Sladkej život

Jdu kolem cukrárny a říkám si, tyjo, dneska mám úplně skvělej den, koupim si větrník a ještě ho zlepším!
Jdu kolem cukrárny a říkám si ,dneska je takovej průměrnej den, nic extra, tak si ho zlepšim, koupím si větrník a budu ho mít sladší.
Jdu kolem cukrárny a mám den fakt pod psa, hrůza děs, všechno špatně. Tak když už je to všechno takhle naprd, tak si aspoň koupím ten větrník na záchranu večera.

A taky jdu občas kolem hospody.

Rohlíky

Můj nejlepší klučičí kamarád je Roman Fousek. Známe se už skoro deset let a je to ten kamarád, kterýho bych přála úplně každýmu. Umí bejt tak nechutně upřímnej, až na to nemám co říct, protože má prostě pravdu, ale tak opravdovou, že na ní není argument. Řekne všechno na rovinu, tak jak to je, bez okolků. Kluk z vesnice s totálně světovou vizí života. Nadčasovej člověk.
Jednou sme spolu seděli na Sokoláku, pili sme víňáka a řešili vztahový problémy, který nám tenkrát v těch sedmnácti přišly nejhorší na světě. Bulela sem tam, že už nikdy s nikym chodit nebudu (logicky) a on mě najednou rozsekal jednou větou. Tou jedinou kratičkou větou shrnul a vystihnul celý moje hodinový povídání a způsobil mi neskutečnou úlevu. Veškerá bolest pryč, čistá mysl, jasnej rozum. Koukala sem na něj s otevřenou pusou, on na mě a byla to normálně vesmírná vteřina geniality. V tu chvíli, kdy sem mu chtěla poděkovat a vydat ze sebe tu první hlásku Romča uhnul pohledem a vykřik:,, Hele motýl!!´´ A bežel za ním. Bez bot tam dobrou půl hodinku chytal motýla a tančil jako víla.

Ještě to odpoledne jsme vyráželi na chatu na oslavu a jeli sme si do Tesca nakoupit zásoby alkoholu a snídaně. Vybírám si zrovna ty nejkrásnější koblížky na ráno, když v tom vidim Romana, jak si dává do pytlíku rohlíky  hrozně se tomu směje. Vždycky si něco řekne pod vousy a zase se zasměje. ,, Co to děláš? ´´ ptám se ho jak šílence. ,,Nic, nic...nech to bejt.´´ a zase se culí jak malej. U pokladny byl trošku nepřirozeně ztuhlej a venku mi povídá:,, Hele, já sem to tam nejvíc vymáknul! Dal sem si do pytlíku 12 rohlíků a tý prodavačce na kase sem řek, že jich mám deset. Jsem génius.´´ Spokojeně a s blaženým úsměvem na tváři si nesl svůj pytlíček do auta. Na chatě sme zjistili, že tich rohlíků tam má sedum.

A tu legendární větu, která změnila celej můj život, si nepamatuju.

Jak jsme jeli na blešák

Tohle můžu vyprávět jen já, protože jenom já znám SKUTEČNOU a PRAVDIVOU verzi, jak to tenkrát bylo a ostatní pohledy na tento unikátní výlet jsou snůška lží.

Od patnácti let jezdím s babičkou každého půl roku na blešák do Rakouska. Kdo je z Budějc či jižních Čech a ví o tomhle úžasným místě kousek od Linze mi dá za pravdu, že je to nekonečnej ráj skvostů a pokladů za pár korun. Když jsem tam byla poprvý, měla sem s sebou dvacet euro, jarní bundu a v autobuse mě babička učila větu Wie viel kostet. Byl březen, pět ráno, abysme tam jako správný Češi byli první žejo! a já mrzla a dala zavděk babičky svačinou, což byl chleba s máslem a s taveňákem. Do dneška nezapomenu na okamžik, kdy autobus zastavil a všechny ženský se rázem proměnily v harpije, rvaly se ke dveřím a vlály za nima jen ty odporný, umělý, červeno-modrý polský tašky.( který by se mimochodem měli někde vybírat, aby se některejm lidem dal už konečně najevo konec komunismu).
I přes zmrzlý ruce a nohy jsme nakonec koupily milion skvělej věcí, kabelky, šperky, doplňky do bytu, oblečení a spoustu jiných POTŘEBNÝCH věcí.
Postupem času jsem si vypozorovala, že je nejlepší jezdit na blešák po Vánocích, protože se tam nachází nepřeberné množství nechtěných vánočních dárků, který tam prodávaj mladý holky za rozumný peníze. A tady to začíná.

Jelikož jsem o blešáku vyprávěla každýho půl roku a všechny štvala kabelkama Bershka za euro, přemluvily mě nakonec holky ke společné návštěvě této oázy. Přijely sme s Maruškou a Leibli do Budějc, daly si dvě píva a šly sme spát v osm večer, protože se pořád vyjíždí v půl třetí ráno. I přes upozornění zimy, přijely obě dvě vyfešákovaný jak zlatý jara, takže sem jim musela vnutit zimní bundy po mámě. A jak mi pak děkovali.(v duchu). Hned jak sme přijely, tak mě to pohltilo. Mám totiž dar, vidět ty největší poklady i přes mých šest dioptrií. Stačí letmej pohled doleva a vidim za plyšovým medvědem červený conversky třicetosm a půlky, který se krásně uhádaj za tři eura. Největší štětí bylo, že máme s holkama každá jinak velkou nohu a nedošlo k hádkám, nedejbože ke rvačkám. Co si budem povídat žejo. Procházely sme si blešák, kterej se nachází na podzemním parkovišti obchoďáku a v klídečku sme si nakupovaly. Pak ale holky začaly pomalu kritizovat moje úlovky a přestávalo se mi to líbit. Nemohla sem si koupit obrázek pláže ani metrovej porcelánovej hrneček s puntíkama, alias obří květník na fikus. Můžu říct, že když mi zakázaly koupit druhej obrázek pláže, zapřísahala sem se, že už je NIKDY nikam nevezmu. Pro dobrotu na žebrotu. Maruška si vyhlídla pěknej malinkatej hrneček. Hned sem se tam přihrnula a říkám jí, že je super boží, pro novinářku na malý kapučínko jak dělanej. Aktivně se ptám kolik stojí a rázně jí vysvětluju, že za dvě eura ho musí vzít. S mírnými rozpaky řekla ano a my sme jen pozorovaly, jak paní balí ten krásnej hrnček i s podšálkem a do krabice, kde je dalších pět mini hrníčků a mini podšálků na mini kapučínka. ,,Uvidíš, až si někoho pozveš, třeba mamku, jak to ocení.,, Ovšem Maruška, táhnoucí krabici s hrnkama, tak optimistická nebyla. Další výbornej kup se mi poved s Leibli. Nenápadně si šla(myslim, že mi utíkala) a najednou se očkem mrkla po takový železný polici, která vypadala jak šnek. Hele na zeď jo, na knížky, na cédéčka, na malou kytičku..perfektní věc! Vyhandlovala sem jí cenu tři eura a už si nesla železnej kruh metr a půl na rameni. A myslíte, že mi poděkovala? Neřekla nic a tvářila se jako vrah. Nevděk. Čistej nevděk. Dokonce sem jí načapala, jak se ho venku snaží prodat jiným lidem za pět euro! Největší poklad ovšem čekal na mě. Už jsme byly na odchodu, když v tom se mi to zaseklo v koutku oka. Volalo mě to jako Jumanji, skoro mi bušilo srdce. U malýho stolku  haraburdím, jsem viděla kousíček kulatého předmětu. Vyhrábla jsem ho z pod knížek a hraček a byl to on. Mayský kalendář. Tmavě zelenej a na sichr pravej. Hrozně mě k sobě táhnul. Někde vzadu jsem slyšela pomluvy jako ,,Léňo to je vrchol kýče!´´ale já vyndala dvě eura a nesla si oslavně klenot před sebou. Výlet jsme zakončily kari wurstem a jely sme domů.

V Praze jsme se mezi kamarády chlubily úlovky a hodně rychle se začaly šířit fámy, že jsem hrabna, sběratelská bába, kýčař, a že se mnou nikdo nechce bydlet, protože se bojí mých pokladů. Amatéři. Už nikdy s sebou nikoho nevemu a za Mayským kalendářem v tmavě zelené barvě si pevně stojím dodnes, Ačkoliv jsem ho nechala v Budějcích u rodičů, a když jsem tak pak přijela, už tam nebyl. Ale voni budou všichni čumět, až se Mayové jednou vrátí a vyberou si mě za princeznu, protože jsem jim byla jediná věrná a zachránila jejich kalendář z propadliště krámů.